Trošku jsem si naběhla s těmi Anděly, teď mi to kvůli tomu odmítlo vít devátou kapitolu Pádu. Omlouvám se, že tak pozdě - a navíc vcelku o ničem, ale snad vás potěší, že tímto končím s létem. Víceméně. Uvědomuju si, že tu zase vznikla prodleva, věci se mají tak, že jsem se (mimo té zpropadené školy) pustila do něčeho svého vlastního (=nepotterovského) a nějak mi nešlo pořádně přepnout.
Ano! Konečně! Celé dopoledne jsem strávila v posteli s knihou, zatímco mi za oknem řvali ptáci. Taky mám zatrpaslíkovanou zahrádku, ale nijak mi to nevadí, protože z toho, co jsem tam chtěla pěstovat já, tam nic nezůstalo, a to, co tam nasadil Narby, mě nevzrušuje. Damien se po dřívějších zkušenostech záhonům vyhýbá obrovským obloukem a Rufuse naštěstí ještě nenapadlo si nějakého trpaslíka ulovit a přinést domů.
Vliv mudlovské techniky na rozvoj kouzelnické společnosti. Docela revoluční dílko, protože většinou mudly nereflektujeme a tváříme se, že pocházejí z jiné planety, kam by je taky polovina kouzelníků zase nejradši odeslala nazpět. S velkou částí poznatků se mi příčilo souhlasit, ale autor si to uměl hezky obhajovat. Dokonce tak dobře, že člověku občas dost dlouho trvalo, co za blábol to vlastně čte. Připomnělo mi to pár prací, co jsem opravovala bývalému pátému ročníku. Tam byli podobní umělci. Severus je hodnotí téčkem. Tradičně.
Minulý týden jsem poznala Lukovy rodiče a trošku zkorigovala své dosavadní závěry. Pokud jsem dosud někdy náhodou uvažovala o své matce jako o obrovské dohazovačce, všechno beru zpět, paní Parkerová ji strčí do kapsy. Hned ve dveřích jsem byla podrobena výslechu, div že jsem nedostala dotazník, takže jsem nakonec Lucasovi (stále ve dveřích) konsternovaně odevzdala klíčky od auta s tím, že mi je nemusí vracet a ať se baví. Vypadal dost chápavě. Trošku to nastolilo otázky, proč jsem vlastně byla podrobena tomuto setkání - pomineme-li fakt, že jsem byla tak pitomá a kývla na to (za zády s Brumbálem, Lupinem a Severusem bych ale odkývala cokoli). Buďto podle jeho názoru náš vztah pokročil někam, kde to snesu (ani omylem!), nebo se náš vztah neubírá tímto směrem, a tudíž by mě to nemělo rozházet (doufám), nebo se mě chce zbavit (no počkej, chlapečku!).
Možná bych jindy reagovala jinak, ale Severus mi docela nasadil brouka do hlavy s tou svou poznámkou, jak vlastně účinkuje celá ta záležitost ohledně vlkodlactví, takže jsou mé nervy asi odhalenější a citlivější, než by měly být. Sice je mi jasné, že se jenom kolegiálně snaží, abych nemohla celé prázdniny v klidu zavřít oči, ale přece jen to blikající "co kdyby" se už v hlavě usídlilo. Vážně by mě zajímalo, co jsem mu kdy udělala. Nebo jestli je to jen jeho způsob komunikace. Ono na jednu stranu je sice fajn vědět "vlkodlakem se stanete po kousnutí od dalšího vlkodlaka", jenže definoval někde někdo hloubku kousnutí? Samozřejmě, když vám zuby prošly rukou skrz naskrz, máte to jasné, ale co kdyby vám ruku ukousl? Nezabrání se amputací napadané končetiny přeměně? A co když o vás jen zavadí zubem? Uvědomuju si, že to zní jako dost hloupé otázky, ale ráda bych si o jejich stupiditě promluvila s nějakým posmívačem, až se do podobné situace dostane. Zdůvodnění "všude je to psáno" není zrovna nejpovzbudivější, když zjistíte, že napsáno to bylo jednou - a pak se to jen přepisovalo a odkazovalo na zdroj. Takhle už se toho psalo… A vysvětlení "to je přece magie" mě jako čarodějku neuspokojuje a neuklidňuje o nic víc. Magie je spolehlivá jako všechno ostatní - vůbec.
Doufala jsem, že to prvním úplňkem skončí a já si konečně vydechnu! Proč mě Severus tak nenávidí? Copak ještě není zažehnáno nebezpečí, že skončím jako něco, co se honí za vlastním ocasem? A ještě kvůli Nebelvíru! S tou kolejí jsou jenom problémy. Zbavit se Nebelvíru, Bradavice budou vzkvétat. Zmijozel je přirozeně soutěživý a ambiciózní, Havraspár má nastudovaný dokonce i školní řád a Mrzimor v ničem nepřekáží. Nebelvír akorát nosí smůlu.
Jestli s tím Severus nepřestane, zatáhnu mu do kabinetu prvního bystrozora, o kterého na bradavických pozemcích zakopnu, a uvidíme, kdo se bude smát poslední. Pokud se totiž nestane zázrak, jejich přítomnosti na hradě opravdu ušetřeni nebudeme. Přece jen jsem poslechla Brumbála (dávám přednost vyjádření "nechala se inspirovat") a poctila svou návštěvou všemi milovaného bývalého smrtijeda z donucení. Byla to snad má třetí návštěva v sídle Malfoyových. Možná čtvrtá, nevím přesně. Pouze si pamatuju, že když jsem tam šla poprvé, odnikud se přiřítil mrňavý Draco a Cissa na mě zařvala, ať ho chytím. Aniž bych tušila, která bije, automaticky jsem poslechla a uchopila letící škvrně do natažených rukou. Jakožto vyloženě mateřský typ jsem to držela co nejdál od sebe a oba jsme na sebe koukali dost vykuleně. To bylo poprvé a naposled, co jsem zažila Cissu, aby ji zchvátil opravdový záchvat smíchu. Potom mi ho vzala, nacpala mu do pusy lžičku rybího tuku a pustila ho na svobodu. To už nikam neutíkal. Nevím, jestli si to pamatuje, ale od té chvíle mě neměl rád.
I tentokrát na mě spustila, sotva jsem o sobě dala vědět. "Jdeš jako na zavolanou! Víš, co toho trolla napadlo? Chce do Bradavic nasadit mozkomory! Mozkomory!" Její hlas vyskočil o oktávu výš a mé srdce pokleslo. Tohle vypadalo špatně. "Do Bradavic! Nechtěla jsem Draca posílat do Kruvalu, že tady je to bezpečnější a civilizovanější, a on si přijde s mozkomory! Co když se mu něco stane?"
Zírala jsem na ni. Němě. Neměla jsem co k tomu dodat. Pokud se Cissa nachází v takovémhle rozpoložení, už o tom musela hovořit i se svým manželem. Dost podrobně. A pokud v tomhle rozpoložení setrvává, Lucius zřejmě moc nezmůže. Jsme v háji. Mozkomoři, bystrozoři, za chvíli ještě budeme mít ve škole nasazené lidi přímo z ministerstva.
Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama. Co jsem čekala? Vážně jsem si myslela, že by Lucius o něčem podobném nevěděl, když obletuje ministra jak můra plamen svíčky? A pokud ho nepřesvědčí Cissa, co zmůžu já?
Dívaly jsme se s Cissou na sebe a oběma nám v tu chvíli bylo jasné, že obě víme, že tuhle bitvu jsme prohrály už předem. Pokud nevyrazím na ministerstvo a nepoužiju svůj šarm na ministra a všechny, co za tenhle nesmysl zodpovídají, nic se nezmění - a tahle možnost byla čistě hypotetická, protože to bych si mohla rovnou zarezervovat hezkou celu v Azkabanu s vyhlídkou na oceán. A protože z těchto situací je jediné východisko, skončila jsem už během odpoledne U Prasečí hlavy. Původně jsem sem chtěla zaskočit až navečer a konfrontovat Aberfortha se svými fotografickými nálezy (Uvědomuju si, že stejně dobře jsem se mohla zeptat i druhého Brumbála, když už mi seděl v obýváku, ale ten ať si vede to své tajné soukromé pátrání sám. Já ho v ničem podporovat nebudu.), ale nakonec jsem čekací dobu zkrátila. Nemělo smysl zdržovat se na Malfoy Manor. Aspoň jsme obnovili křehký mír, když už nic jiného.
Návštěva Aberfortha proběhla v duchu celého dne. K ničemu. Prohlédl fotografii mé babičky ve společnosti dvou mladíků a jakési dívčiny. Chvilku na mě koukal trošku překvapeně, přece jen s podobnými věcmi jsem se tady objevila poprvé, ale potom zapojil mozkové buňky a mobilizoval paměť. Dostala jsem jména. Ti dva světlovlasí, které jsem považovala za sourozence, se krátce na to vzali a přestěhovali někam na jih Anglie. Příbuzní samosebou nebyli. Zbývající tmavovlasý mladík, co držel mladičkou babičku kolem ramen, žil celý život v Godrikově Dole. Zemřel asi před patnácti lety. Všichni byli mudlové.
No, proč ne. Čekala jsem něco… horšího, zamotanějšího… Nevím, prostě… nějaké strašlivé tajemství. Celé dětství jsem konstruovala jeden děsivější scénář vedle druhého - a řešení je nakonec tak banální, že skoro ani nestojí za zmínku. Kvůli tomuhle všichni tolik nadělali? Chtěla bych být u toho, až to zjistí Brumbál. Odhalení století. Aby si to dostatečně užil, požádala jsem Aberfortha, ať se o tom před svým bratrem nezmiňuje. Trochu nošení dříví do lesa, když spolu stejně mluví akorát tak jednou za uherský rok, ale jistota je jistota.
Zaklapla jsem Mudlovskou techniku a chvíli si prostě jen snažila užívat paprsky slunce na tváři. Moc mi to nešlo. Takové krásné léto, a já z něj díky Severusovi ani nemám radost. Náš vztah měl zůstat na úrovni "nechci vědět, že existuješ, tak mi nelez na oči", jakmile jsme zjistili, že spolu dokážeme i promluvit, období klidu a míru skončilo. Buď kvůli němu nespím, protože do mě leje své alchymistické experimenty, nebo kvůli němu nespím, že pod vlivem Nebelvíru zarostu chlupama, potáhne mi z tlamy a naroste mi oháňka. Vlastně to celé spískal Brumbál. Nikdy dřív jsem si to tak jasně neuvědomila, ale v podstatě téměř za všechno v mém životě mohl Brumbál. Zoufale potřebuju změnu společnosti.
Jenže jiná společnost se mi důsledně vyhýbá. Třeba taková Gloria, která mi před prázdninami slíbila, že mi konečně vysvětlí, co to vlastně její rodina má s přívrženci Toho, jehož nesmíme jmenovat, se od té doby neukázala a ani o sobě nedala vědět. Nedostala jsem dokonce ani kratičkou zprávu od Val, jak je na tom Zlatoslav… Možná bych měla vyrazit k Mungovi. Ale nechci ho tak vidět, stín sebe sama, netušícího, kdo je, kde je, proč tam je. Odklizený a uklizený. A to pořád ještě dopadl líp než jeho předchůdce. Měli bychom dostávat rizikové příplatky. Nebo si projít praxí u Pána zla jako Severus, protože tahle škola života evidentně funguje. Možná bychom mohli na tento rok rozjet ohledně Remuse Lupina malou sázku…
Žádné komentáře:
Okomentovat