Pád 2 38
Pokud něčím skutečně netrpím, je to přehnaná důvěra v lidstvo, obzvláště v některé jedince. Luciusovo sdělení, že přišel, aby se ujistil, že na sebe dám pozor, jsem vzala na vědomí. Víc po mně nikdo žádat nemůže. Když odešel, jeho sdělení na mě dolehlo plnou vahou. Předpokládala jsem, že mé blaho mu na srdci neleželo, jen byl zvědavý, o co Brumbálovi jde, a věděl, že když ve mně probudí zvědavost, dozví se to rychleji. Tolik tedy k jeho dobrým úmyslům. Třikrát jsem obešla obývák a mračila se na veškerý nábytek v dohledu. Nesnáším pocit, že mnou někdo manipuluje nebo že leze někam, kam nemá. Zvláště když nemám nejmenší zdání proč. Já potomek Zmijozela nejsem a žádnou mrchu neovládám. Tohle by měla být jeho priorita, dokud v té jeho škole ještě zůstal někdo, koho může učit.
No nic, Luciusi, vyhráls. Jdu si promluvit s Brumbálem.
Otevřela jsem dveře - a přede mnou stál opět Lucius s tím svým malfoyovským výrazem přes celý obličej…
"Teď jsi odešel!" vyštěkla jsem na něj.
"Skoro."
"Ještě nějaká věc, kterou jsi mi zapomněl říct?"
"O těch prohlídkách, co pořádá Arthur Weasley jsi asi slyšela," začal zeširoka.
"O těch prohlídkách slyšeli všichni. Prý tě taky nedávno navštívili."
"To ano. A v blízké době je čekám znovu."
"Proč?"
Zlomyslně se usmál. "Protože jsem ministerstvu na oplátku ohlásil to jeho očarované auto. Takže mám obavy - a zřejmě docela oprávněné-, že přijde znovu a tentokrát bude důkladnější. A je pár věcí-"
"Co by neměli najít," doplnila jsem ho.
"Něco najít musejí, jinak přijdou znovu, ale je pár věcí, o které bych při tom nerad přišel."
"A já s tím mám společného-" nenechala jsem hlas klesnout a upřela na něj tázavě oči, i když mi bylo jasné, co přijde.
"S tvým přístupem jsi ta poslední, kterou by kdo podezíral, že ji požádám o pomoc."
"Přišel jsi mě požádat o pomoc?" To bych si měla zapsat, ať to nezapomenu. Jsou věci, co se nedějí každý den. Nebo desetiletí.
"Není čas na slovíčkaření," zakabonil se.
"Já mám času dost."
"Najednou. Měl jsem pocit, že jsi na odchodu."
"Situace se změnila."
"Samozřejmě… Tak zpět. Díky tvé bezvýznamnosti jsi naprosto úžasná volba. Neber to nijak ve zlém."
"Ne, cítím se velice poctěná, že mě pokládáš za dokonale nedůležitou. Takovou lichotku mi ještě nikdo nesložil. Fakt díky."
"Víš, jak to myslím."
"Jo, vím. Proto jsem se urazila."
"To tě zase přejde," poznamenal lakonicky.
Věděla jsem, že jo, tak jsem rezignovala. "Tak co ti mám vzít do úschovy?"
Kývl hlavou k domu. Stočila jsem pohled doprava. U zdi stála černá kovaná skříňka. Poněkud větších rozměrů, než jsem čekala. No, já čekala něco velikosti krabičky na hodinky, něco, co se vejde do kapsy.
"To si děláš legraci."
"Nikdy nežertuji. Neotvírat."
"Jasně, celá žhavá. Tak si to odnes dovnitř. Je to všechno, že ano?"
Tajuplně se usmál a zmizel v domě.
Něco jsem zavrčela, ale dovnitř už jsem nešla. Ať si to uloží, kam libo. Zavolala jsem na Rufuse, abych mohla hned po Luciusově návratu zamknout dům a zmizet. Vyskočil mi na ramena a zatahal mě za vlasy. Jako by cítil, že se za chvíli přemístíme. Nesnášel to a já se mu nedivila. Jenže jednou patřil čarodějce, tak měl smůlu.
"Nezmutovala ti ta kočka nějak?"
"Tvoje starost o moje věci mě opravdu dojímá."
Odlepil se o futer a já rychle zamkla, než si zas na něco vzpomene. Jasný signál je jasný signál.
Pokrčil rameny. "Pokud tohle Bradavice udělaly s tvou kočkou, počkej, co udělají z tebe."
"Rufus je od Brumbála. A od Severuse."
Zdvihl obočí. "Zajímavý dar - po… kolika letech práce?"
"Opovaž se něco počítat!"
Pobaveně se ušklíbl. "Má nabídka stále trvá. A já se dovedu o své lidi postarat lépe než jim věnovat… opici," opovržlivě pokrčil rty.
"Nejsem tvůj člověk."
Kývl. "V tom je ten problém. Já bych tvůj talent dovedl využít mnohem efektivněji."
"Toho si jsem vědoma. Nechám si to projít hlavou."
"Nenecháš."
"Ne, nenechám. Ale nechci ti kazit radost."
Jeho šedomodré oči získaly zase ten kovový lest, který nikdy nevěstil dobrého, ale mně se zatím jeho důsledky vždy vyhýbaly.
"Uvidíme se po prohlídce."
"Samozřejmě. Užij si to."
Počkala jsem, dokud nezmizí a pak se přemístila přímo do Prasinek a rovnou zamířila k Prasečí hlavě (mám na mysli hostinec). Pochybuju, že se školní Brumbál svěřuje hospodskému Brumbálovi, ale hospodský mohl třeba něco tušit. Koneckonců v hospodě se člověk dozví věcí... O většinu sice málokdo stojí, ale sem tam se narazí na něco užitečného.
V lokále byla tma.
V jiném podniku bych možná použila termín intimní osvětlení, ale tohle místo mělo do intimnosti daleko. Hned za dveřmi jsem o něco zakopla. Doufám, že to bylo něco a ne někdo, protože jsem na to šlápla. Víceméně po paměti jsem došla až k výčepnímu pultu. Pak si mé oči trochu přivykly na místní světelné podmínky a odhalily, že za přítmí nemůže ani tak nedostatek světelných zdrojů, jako spíš mlžný opar vyplňující celou místnost. Ať žijí kuřáci.
Aberforth "čistil" sklenici nějakým hadrem, kterým zřejmě po pracovní době vytíral podlahu, a já si předsevzala, že dneska nebudu pít.
"Zdravím," nasadila jsem přátelský úsměv a Aberforth zbystřil. "Máte chvilku čas? Potřebovala bych se vás zeptat na pár věcí."
" Nechte mě hádat. Mluvila jste s vaším ředitelem."
Přimhouřila jsem oči.
"Takže to víte."
Zatvářil se nevinně. "Vím co?"
Mluvit s Brumbály je za trest. Ještěže jich není víc.
Mělo by je zaměstnávat ministerstvo. Pro styk s veřejností by byli neocenitelní. Konečně by se ministr přestal rozčilovat kvůli neustálým únikům informací.
"Chci vědět, o co mu jde, že-"
"To bych chtěl taky."
"-se zajímá o moje rodinné poměry. Mohl byste mu nějak podsunout, že kdybych ovládala nějakou nestvůru, našla bych pro ni lepší využití než zakonzervování studentů v Bradavicích?"
Nechápavě stáhl obočí do jedné souvislé linky, ale pak se rozesmál. "Nemyslím, že si myslí zrovna tohle."
"A co si myslí?"
"To nevím."
"Co by si mohl myslet?"
"Tohle už mě hodně dlouho nezajímá."
"S vámi je vždy radost hovořit," odsekla jsem rozmrzele. Co jsem si vlastně představovala? Že se něco dozvím? No samozřejmě, že jsem si to představovala! Jenže mi nedošlo, s kým budu mluvit.
Úslužně se uklonil a dýchl do sklenice. Začala další fáze čištění. Ještěže do ní neplivl. Zatím.
"Právě dorazil váš kolega," utrousil, aby řeč nestála, a nastavil sklenici proti plamenu svíčky, jejíž vosk pomalu utápěl bar ve vosku.
"Můj kolega?" nechápala jsem.
Mávl někam do mlhy směrem ke dveřím. Právě se v nich objevily dvě postavy. Muži, který vstoupil jako druhý, jsem téměř neviděla do tváře, ale měla jsem z něj velice zvláštní pocit. Nebyl ale čas zaobírat se svými pocity, protože tvář prvního mi stačila k tomu, abych se obrátila na podpatku a zamířila směrem k toaletám. Ačkoli se tvářil poněkud vážně a naštvaně, nebylo nejmenších pochyb o tom, že se jednalo o nositele Merlinova řádu třetí třídy, čestného člena Ligy na obranu proti mocnostem zla a několikanásobného vítěze Ceny za nejkouzelnější úsměv Týdeníku čarodějek, vše v jedné osobě.
Až se tihle dva někde usadí, proklouznu zase nepozorovaně ven. Vrátím se někdy jindy, až bude vzduch čistý (v přeneseném slova smyslu, protože tady by se větralo jedině za podmínky, že by vítr odnesl střechu). Takhle snadno se z toho Aberforth nevykroutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat