Pád 2 35
Ráno toho byla plná škola. Ne mě a Severuse - toho měl plnou hlavu jen Brumbál a Minerva - ale Potterových netušených schopností. Nevím, co v noci ti dva řešili se Severusem - vyhodila jsem je a šla si konečně lehnout do svého. Ne že bych byla nějak háklivá, ale když usínám, nepotřebuju, aby u mě seděl člověk, co každý týden zásobuje ošetřovnu přílivy studentů ze svých hodin. A když spím, nepotřebuju ho tam taky. A stejně tak Brumbála a Minervu. Po dvou hodinách jsem vstala, rozlámaná a otrávená, a vydala se na snídani.
Kdyby bylo teplo, štěbetali by si o Potterovi i ptáci na střeše. Jenže se v noci nachumelilo a ptactvo by zmrzlo, takže štěbetali jen studenti. A profesoři. Zlatoslavova jistota už byla znovuzrozena, a protože se díky včerejší události ocitl ve středu zájmu, takže byl ve svém živlu, zářil do všech stran jako mladší bratr nebeského slunce, čímž mě odpudil na opačnou stranu stolu, jelikož jsem nechtěla chytit úpal. Nebo úžeh. Nikdy pořádně nevím, co je co. Tedy znám rozdíl, jen nevím, jak se která z těch záležitostí jmenuje.
Severus mi kývl na pozdrav. Vypadal stejně nevyspale jako já. To mě nepřekvapovalo - když se mu ještě věnovali čelní zástupci Nebelvíru. Jak ale bylo možné, že Minerva a Albus vypadali svěže a zcela normálně jako každý jiný den, to jsem nechápala. Každopádně mi to ještě víc zkazilo náladu a nalila jsem si hodně silné kafe, které tu stálo přede mnou, jako by ho tu někdo speciálně pro mě zanechal. Budu muset Narbymu poděkovat.
"K čemu jste v noci došli?" zeptala jsem se Severuse, zatímco jsem si hřála prsty o horký hrnek. Konvičku jsem postavila tak, aby bylo všem jasné, že je MOJE a NIKOMU ji nedám. Budu ji ještě potřebovat.
"Že to není možné," odtušil bezvýrazně.
"Gratuluju, to je pokrok." Zhluboka jsem se napila.
Blbost. Spálila jsem si jazyk.
Střelil po mně pohledem. Jako by mě to vzrušovalo.
Zhnuseně jsem pozorovala, jak se od stropu snášejí bílé vločky a mizí jen kousek nad hlavami studentů. Kdybych měla v tuto chvíli nějak pojmenovat toho, kdo začaroval strop, aby odrážel počasí venku, napadlo by mě asi jediné slovo - pako. Nic vás po ránu tak nenakopne, než když se při snídani musíte koukat, jak vám v místnosti prší. A pak při obědě, při večeři… Úžasný nápad. Kdyby Bradavice postavili v Itálii, kde aspoň vědí, jak vypadá slunce, tak neřeknu… Ale tady? Tři sta dní v roce tu prší a šedesát pět leje. No dobře, teď zrovna sněžilo. Výborné počasí taky byla mlha. Líně se převalující bílý povlak nad hlavami studentů a k tomu studená snídaně. A dýňový džus. Taky plískanice je kvalitní pozadí ke každému jídlu. Slyšíte skučení větru venku a strop vám k tomu zprostředkuje dokonalý vizuální zážitek. Geniální. Zimu a vlhko slyšíte, vidíte - a díky tomu máte i pocit, že cítíte. Perfektní start do nového dne.
A stejně jako začal, tak i pokračoval. Odpoledne jsme měli menší pozdvižení, které způsobil - chvilka překvapení - Harry Potter. Protiva spustil povyk, na který zareagovali všichni studenti naprosto stejným způsobem - vyrazili ze tříd ven, aby se přesvědčili na vlastní oči, co se děje. My, zástupci pedagogického sboru, jsme museli za nimi, abychom se je zase pokusili zahnat do tříd a umravnit. Nadlidský úkol. Zvláště když na studentech nesmíme praktikovat magii. Imperius by bylo asi nejvhodnější školní zaklínadlo, bohužel kdysi někdo na ministerstvu rozhodl, že ho zapíše mezi kletby, které se nepromíjejí. Určitě to nebyl pedagog.
Minerva nakonec víceméně zjednala pořádek, abychom nahnali divou zvěř do učeben a sami se tak mohli podívat, co se stalo.
Na podlaze ležel zkamenělý Justin Finch-Fletchley, nad ním vlál nehybný Sir Nicholas de Mimsy-Porpington, který díky svému fyzickému - v jeho případě spíš duševnímu - duchovnímu - stavu zkamenět nemohl, i kdyby nakrásně chtěl. A pak tam byla chlouba Nebelvíru a tvářila se, že tam není.
Brumbál se zjeví.
Minerva skoro dostala infarkt. Před pár hodinami se ti dva dohodli, že to není možné - a tenhle skrček jim to teď takhle sabotuje. Za jiných okolností by mi těch dvou bylo líto, ale byli z Nebelvíru a loni nám sebrali školní pohár.
Filius Kratiknot a Aurora Sinistra z astronomického se ujali nemobilního studenta a dopravili ho na ošetřovnu. Sice jsem tak docela nechápala, proč je ukládají na měkká lůžka, když je stejně tak dobře mohli opřít o zeď někde v přístěnku pro košťata, ale bylo mi jasné, že na rodiče postižených by asi nepůsobilo nejlépe sdělení, že jsme jejich potomka dočasně uskladnili v nějakém kutlochu vedle náčiní pro úklid chodeb a toalet. Taky jsme je mohli stavět do vstupní síně - takové memento - budeš zlobit a uvidíš…
Jenže Brumbál neměl dostatečně kreativního ducha.
Potom ještě Minerva vykouzlila obrovský vějíř a strčila ho do ruky studentovi, kterého jsem neznala, ale kterého předtím okřikla, aby byl zticha, protože hulákal, že byl Potter konečně přistižen přímo při činu - což byl pro vedoucí nebelvírské koleje zásadní prohřešek. Do paměti jsem si uložila jeho jméno - Macmillan - a byla jsem si jistá, že do pěti minut se odsud zase vykouří.
Když Minerva chytla Pottera a táhla ho s sebou k Brumbálovi, zase jsem zmizela do třídy, abych mohla předstoupit před tváře vyděšených studentů třetího ročníku. Celá šťastná jsem se těšila na jejich dotazy. Pottera nám byl čert dlužen.
Ani jsem ještě nedovřela dveře a Millie Cooperová, velice snaživá dívka z Havraspáru, už měla ruku ve vzduchu. Ano, opravdu jsem litovala, že nemůžeme používat Imperius, moc by mi to usnadnilo práci. Ono by stačilo jen mírně vnutit svou vůli, trošičku popostrčit, ale ani k tomu se mi moc nechtělo sahat. Hlavně proto, že jsem se celá ta léta tady tvářila, že jsem o ničem podobném nikdy neslyšela, natož abych něco podobného kdy dělala. Jistě, bylo sice pár svědků z dob dávno minulých, ale pochybuju, že by Lucius měl v úmyslu zrovna tuhle věc někdy vytahovat. Z loňska tu byl Severus, ale u něj jsem si nebyla jistá, zda to ví nebo neví. Nikdy mi to sice nedal najevo, ale já měla podezření, že o tom věděl. Že postřehl, co se stalo ve sklepení, kdy jsme se nenápadně (ha ha) plížili za Potterem, než nám odpravil tehdejšího učitele obrany.
Abych trochu potlačila svou nevoli, představila jsem si Albuse, až k němu dorazí tohle poselstvo.
S novým úsměvem na tváři jsem pokynula slečně Cooperové, ať promluví.
Žádné komentáře:
Okomentovat