36. kapitola

Tady je ještě jeden nedělní počin, jsem měla psavou...

---

Pozdě odpoledne mě a Severuse poslal Brumbál k Hagridovi, abychom mu postavili nějaký kouzelný plot kolem slepičí ohrádky. Cítila jsem se velmi poctěná, že už mám na starosti i kurník, a Severus taky skákal radostí. Obcházel ohradu ve svém dlouhém plášti a zametal tak za sebou případné stopy, které před sebou zkoumal. Našemu šafáři totiž něco vytrvale likvidovalo kohouty. Se Zakázaným lesem za zády se nebylo čemu divit. A s tím, co tam Hagrid neustále nasazoval. Mohli jsme být rádi, že hrad stále stojí.

Prohrabávala jsem se v hlavě vhodnými zaklínadly a vybraná vypouštěla ven. Napadlo mě, že bych mohla použít i nějaké tlumící kouzlo, ale pak mi došlo, že je to zbytečné, protože ohrada stála poměrně daleko od hradu a kohouti mě nebudili. A jestli někoho ano, je to jeho problém. Nehas, co tě nepálí.

"Julie, pojď sem!" zavolal náhle Severus, oči upřené do ohrady.

Nakrčila jsem rty. Právě teď jsem tak toužila po tom, abych si tu prohlížela slepice. Ale stejně jsem se k němu dovlekla a zahleděla se tam, kam koukal můj drahý kolega.

No, slepici se šupinami jsem viděla poprvé.

"Ona má i plovací blány?" nevěřícně jsem vykulila oči.

Severus přikývl.

"Zásobuje Hagrid i hradní kuchyni?"

Další přikývnutí.

No brr.

"Je tu jen jedna?"

"Nevím. I tuhle jsem viděl poprvé v životě."

Tomu nebylo těžké uvěřit. Já dosud ani nevěděla, že máme slepice. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli někde nezahlédnu i výběh s kravami nebo prasaty. To ale nebyla zvířata, která by Hagrida nějak zaujala. Na to byla příliš normální. Vlastně jsem ani nechápala, k čemu tu má ty slepice. Možná jako přírodní ukazatele času. Vstávat za ranního kuropění a chodit spát se slepicemi…

"Ach, tady jste!" zahlaholil Zlatoslav, a když jsme se otočili, zvesela na nás zamával. Potlačila jsem nutkání zatvářit se otráveně a věnovala jsem mu jeden úsměv a mávla taky. Severus se nepřemáhal a mračil se vstříc idolu srdcí většiny čarodějek.

"Včera se to docela povedlo, že?"

Obočí mi nevěřícně vylétlo vzhůru, ale on svůj dotaz očividně myslel zcela vážně. Byl tam? A byl dnes ve škole? Pochopil, co to znamená, že má Potter hadí jazyk? Nebo si toho nevšiml? Neslyšel o Finch-Fletchleym a Nicholasovi?

Počkat, opravdu mě to překvapuje?

"Ta slepice má šupiny!" zvolal náhle a rychle uběhl posledních pár kroků. Neviditelná zeď kouzel kolem ohrady ho ale zadržela a on trochu zaúpěl a ucukl, jako by se spálil nebo dostal ránou elektřinou. Nevzpomínala jsem si, že bych použila nějaké kouzlo, co by… Severus se ušklíbl a v jeho kapse rychle a nenápadně zmizela hůlka.

Do hradu jsme se tedy vraceli pohromadě. Nikdy ta cesta nebyla tak dlouhá. A to se Zlatoslav ani nedostal ke svému odchodu z Nepálu. Vlastně jsem s marně snažila upamatovat, proč tam vlastně lezl. Severus celou dobu hleděl soustředěně před sebe. Zřejmě cvičil počty. Neskutečně jsem se začala těšit na pátek, kdy jsem chtěla vyrazit do Londýna kvůli šatům na večírek svých drahých rodičů a bůhvíkolika dalších členů kouzelnického společenství. A pak zalezu domů a vrátím se sem až v neděli. Už jen při té představě jsem pookřála.

Na večeři jsem nešla, pro dnešek už jsem měla historek dost a viděla jsem něco mezi slepicí a zakrslým krokodýlem, což se hned tak někomu nepodaří, takže jsem byla šťastná a spokojená a pokládala jsem dnešek za uzavřený. O půl sedmé jsem se zamkla, za dveře opřela židli (co kdyby)a po dlouhé horké sprše, při které tekla fialová voda (nechtěla jsem pátrat proč), jsem se zachumlala do peřin a na několik hodin zapomněla na svět.

Škoda, že člověk nemůže prospat celý týden.

Weasleyova dvojčata se totiž rozhodla oficiálně prohlásit Pottera za Zmijozelova dědice, všude ho provázela a razila mu cestu davem. To bylo trochu zbytečné, protože Harrymu se všichni vyhýbali jak čert kříži. Brumbál, Severus i Minerva nastalou situaci velmi těžce nesli. Ani jeden z nich netoužil spojovat jeho jméno se Zmijozelem - a dle Albusova výrazu se dalo soudit, že už se mu v hlavě rodí nějaká obhajitelná teorie toho, jak Potter ke schopnostem přišel. Docela jsem se těšila, až ji oficiálně přednese.

Další člověk, který si Potterovo nové postavení dvakrát neužíval, byl Luciusův syn. Celé to pojal jako osobní urážku. To jsem chápala. Malfoyovi si vždy zakládali na své čisté krvi a ctili Zmijozelův odkaz. Potterova spřízněnost s jejich vzorem by pro ně byla políčkem do tváře.

V této tíživé atmosféře se týden táhl ještě více než obvykle. Přesto jsem se pátku nakonec dožila, a sotva jsem absolvovala dvouhodinovku s výběrem studentů z pátého ročníku, sbalila jsem kabelku a byla pryč, dříve než si Severus vzpomene, že potřebuje z Londýna něco přivézt. Netoužila jsem tahat v kabelce sušené oči nebo jiné tělesné části jakéhokoli živočicha, nebo se byť jen podívat na lahvičku seškrábaného slizu z čehokoli. A tohle on pak míchá do lektvarů. A já jsem divná, když se kouzelnické medicíně vyhýbám, seč mohu!

Kolem půl páté jsem stála v Příčné ulici před výlohou salónu madame Malkinové a prohlížela si vystavené zboží. Neměla jsem konkrétní představu. Rozhodně jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Nesnáším shánění slavnostního oblečení, protože se v něm vůbec nevyznám. Rozlišuju totiž věci do dvou základních kategorií - líbí se mi a nelíbí se mi - což bývá zavádějící. Madame Malkinová naštěstí své řemeslo ovládá a vždy dokáže najít ty správné šaty pro každou příležitost.

Než jsem se nadála, leželo přede mnou pět návrhů. Odložila jsem svrchní plášť s kápí. Rufus, který v ní našel pohodlné útočiště (nemohla jsem ho přece nechat samotného v Bradavicích), vyskočil za krk nejbližší figuríně. Majitelce salónu to naštěstí nevadilo. Byla na mazlíčky kouzelníků zvyklá, i když pochybuju, že se tu někdy někdo objevil s opicí.

První šaty byly temně modré s dlouhou rozšířenou sukní až na zem. Nádherné. Další zmijozelsky zelené (že by?), splývavé, s dlouhými rukavičkami. Nádherné… Šifonové koktejlky v odstínech šedi a černým květinovým vzorem. Vědět tak, co to na mě vlastně naši šijí… Rufuse už to nebavilo. Přece jen byl mužského rodu. Slíbila jsem mu, že si pospíším, a oblékla si dlouhé rudé saténové šaty bez ramínek. Vzadu měly šněrování, takže jsem potřebovala asistenci, sukně byla dlouhá tak akorát, abych si na ni dupla, až někam půjdu, a vzadu byla ještě delší, protože zezadu vylézalo cosi jako vlečka, aby mi ji kdokoli, kdo půjde necelý metr za mnou, mohl přišlápnout. Těsně obepínaly mou postavu, sukně se rozšiřovala až někde v oblasti kolem kolen. Kdybych si je koupila, nesměla bych už přibrat ani gram. Ale měly nádherně řešený živůtek - pruh pošitý korálky se táhl od výstřihu přes pravé ňadro a mizel v látce, podobný pruh byl i na levém boku a mizel ještě před pravým, takže to vzbuzovalo dojem důmyslně ovinuté látky. Rafinované. Sledovala jsem svůj obraz v zrcadle. Koho jsem chtěla okouzlit? O co se tu vlastně snažím?

"Hezké."

Trhla jsem sebou a obrátila se. Cissa už stála skoro u mě, přes ruku měla přehozenou velice draze vypadající róbu. Zřejmě se také chystala na nějakou společenskou událost, jejíž rozsah se ovšem nedal měřit s tou naší.

"Díky. Jen mám strach, že v nich budu muset celý večer jenom stát, jinak se mi něco stane."

"Za obdiv se musí platit," pokrčila rameny a znalecky si mě přeměřila. "Ještě nějaké vhodné doplňky a boty a bude to dokonalé. Kdo je tím šťastným?"

"Rodiče."

Rozesmála se. "Ach."

"Pozvali mého bývalého."

"Toho zahradníka?" odfrkla pohrdlivě. "Jestli chceš zapůsobit na toho, dovolila bych si spíš navrhnout nějakou kombinézu. A holínky. Madame Malkinová? Potřebujeme boty."

Mohlo mě napadnout, že pokud něco vybere Cissa, neujdu na tom ani dva metry.

"V tomhle se zabiju," zhrozila jsem se, když přede mě majitelka salónu postavila naprosto nádherné boty, které sice perfektně padly k šatům, já v nich vyrostla o několik centimetrů, ale naprosto jsem si vychýlila těžiště a nedokázala jsem ho v nich zase najít, takže jsem se hodnou chvíli kymácela do všech stran.

"U Merlinových vousů, co to s tebou v Bradavicích udělali? V čem tam chodíš?"

Podívala jsem se na své nízké boty. Cissa pokrčila nesouhlasně nos.

"Hrozné," zhodnotila to jediným slovem.

"Mně se to zdá dobré."

Skvělé. Vážně skvělé. Lucius stál ve dveřích a usmíval se jako člověk, co se minulý týden stal polobohem a nějaké pozemské záležitosti mu mohou být ukradené.

Raději jsem odkývala madame Malkinové, že si všechno vezmu, abych se vyhnula situaci, že se tu zjeví ještě někdo, a došla
se převléknout zpět do svého, zatímco Cissa se ještě rozhodla vybrat mi vhodné doplňky. Bylo mi jasné, že budu vypadat perfektně a že za to zaplatím rekordní sumu. Přesně to jsem potřebovala…

Když jsem vycházela z převlékárny (to se nedalo nazvat kabinkou v mudlovském slova smyslu), skoro jsem vrazila do Luciuse.

"Potřebuju s tebou mluvit," řekl tiše. "Budeš dnes nebo zítra doma?"

Kývla jsem. "O čem?"

"To bych tu nerad…"

"Podívej se na tyhle, jsou překrásné," rozplývala se Cissa a nesla mi ukázat velice draze vypadající náušnice s rudými drahokamy. Začala jsem v duchu přemýšlet, co by tomuhle řekla má finanční situace. Než se stačila ozvat, vytasila se Cissa se zprávou, že je k nim i náhrdelník.

"Jsou krásné, ale šperky mám," pokusila jsem se odvrátit Cissu od úmyslu totálně mě zruinovat. Nespokojeně se zamračila a vrátila madame Malkinové svůj objev.

Všimla jsem si, jak si mě zvědavě prohlíží a přemýšlí, co mám s touhle rodinou asi společného. Sotva by mi věřila, že skoro nic. Lidé - i kouzelníci - mají radši báchorky než pravdu. Přehodila jsem přes sebe plášť, Rufus zmizel v kapuci, zaplatila jsem a nechala ji tu s jejími dohady. Bylo mi jasné, že dnes jsem se tu dostala do kategorie V. I. P. To se mi v budoucnu ještě pěkně prodraží…