30. kapitola

Pomalu se blížím...

---

Nevěřila bych, že to kdy přiznám, i když jen sama sobě, ale opravdu jsem byla ráda, že po hradě řádí nestvůra a snaží se nám vyvraždit studenty (teda DOUFÁM, že se omezí jen na studenty), protože všichni toho měli plnou hlavu. Dokonce i Zlatoslav, když v neděli u snídaně zjistil, co se v noci stalo, jako by pozapomněl na to, co viděl. Ne že bych zkoušela nitrozpyt (jsou mysli, do kterých opravdu NECHCI nahlížet), ale upřímně se zajímal o Colinovu situaci a na mě ani na Severuse se skoro ani nepodíval. To my ho nenápadně (doufám!) sledovali celou dobu. Sice nevím, co bychom mu mohli takhle všem na očích udělat, ale stejně bylo lepší hlídat každé jeho slovo, než se nechat překvapit.

Rozhodla jsem se neponechat nic náhodě, a jakmile vstal, stála už jsem taky na nohách a svižně za ním vyběhla. Snažila jsem se přehlédnout těch pár udivených výrazů od stolu, který jsem právě opustila. Chytla jsem překvapeného Zlatoslava za rukáv a vyvlekla ho na chodbu. Ani tady nebylo zcela bezpečno, protože i studenti pomalu dojídali a trousili se ven, a ačkoli byli zabráni do teorií o tom, co se tady vlastně děje, bloumali po chodbách a uši jim bohužel mohly fungovat. Takže jsem tu novou pýchu profesorského sboru zatáhla do prvních dveří, za kterými nebyla uklizena košťata.

"Musíme si promluvit. Teď hned."

Upřel na mě ty své pomněnkové oči. "Nevěděl jsem, že… Vaše tajemství je u mě v bezpečí, nebojte. Já nikomu nic neřeknu," blýskl tím svým perfektním a tvářil se až nebezpečně upřímně.

Zaskřípala jsem zuby. "Není žádný tajemství!" vyjekla jsem nekontrolovaně a okamžitě toho zalitovala. Tam za dveřmi chodili lidé a měli funkční uši. A byli připraveni slyšet cokoli, do čeho jim nic nebylo - a co nebyla pravda. Ztišila jsem hlas a pokračovala. "Hele, vím, jak to muselo vypadat, ale -Nemůžete na to prostě -" hledala jsem vhodná slova, "zapomenout? To jste mi přece udělal kvůli těm Severusovým nočním můrám, že ano? Přinutil jste mě zapomenout. Nemůžete prostě…?" Najednou mi to bylo jasné. Sotva jsem to vypustila z úst, došlo mi, že přesně tohle byla ta odpověď, kterou jsem hledala.

Na malý okamžik se zarazil, ale možná jsem si to jen namlouvala, možná jsem ho jen na chvilku chtěla vyvést z míry, protože jeho neustálý samolibý úsměv mě deptal. Ten úsměv se ale téměř okamžitě vrátil na jeho tvář. "Očividně to moc nefungovalo," poznamenal, zjevně trochu zklamaný.

"No," protáhla jsem ticho, které následovalo za tou jedinou slabikou, ve snaze nějak si uspořádat slova. "Vlastně to fungovalo nad očekávání dobře," připustila jsem. To ho zaujalo. Přimhouřil oči a soustředěně si mě prohlížel. Pak se jeho tvář ale zase rozjasnila a on pokrčil rameny. "Stane se."

"Jo, ale zpět k problému." TOHLE nebylo to, co jsem chtěla řešit. Vlastně jsem nechtěla řešit ani TAMTO, ale situace si to momentálně žádala.

"Myslel jsem, že jste teď říkala, že není žádný problém…" zubil se. Mizera. Ti dva si opravdu nemají co vyčítat. Chybí mi Quirinus. Strašně. Možná jsem měla radši nechat Severuse, ať to vyřídí. Kdyby se to zvrtlo, byla tu ta nestvůra, na kterou by se dalo vše svést.

"Přesně tak. Není žádný problém. Nic se nestalo. Přesto bych ocenila, kdybyste na to zkusil nemyslet aspoň v blízkosti Brumbála a jemu podobných."

Pobaveně se zasmál. "Myslím, že to můžu odpřísáhnout."

"Ruku na to?"

Zašklebil se. "Ruku na to."

Potřásli jsme si rukama a uzavřeli kapitolu Severus.

***

                Nevím, co jsem čekala, ale upřímně mě překvapilo, když jsem zjistila, že Zlatoslav opravdu drží jazyk za zuby. Očividně s tím měla co do činění skutečnost, že měl něco za lubem a nechtěl si proti sobě poštvat… koho? Severuse? No, mě sotva. Ale dokud se nic z oné noci nedostalo na veřejnost, nestarala jsem se o příliš o příčiny svého štěstí. Jasně, všichni si mysleli, že spolu něco máme - ale NEPOTŘEBOVALI k tomu mít ještě nějaký pofiderní důkaz. V životě by mě ale nenapadlo, o co mu mohlo jít.

Byl opravdu ošklivý den, když jsem to zjistila. Jeden z těch, kdy vidíte, jak je vzduch kolem vás studený, vlezlý a plný virů, které se na vás chystají zaútočit. Den jako stvořený pro to, abyste svět přestali mít rádi - pokud byste ho do té doby z nějakého důvodu rádi měli. Bylo ráno a já právě zamkla Rufuse do koupelny, protože Filch měl včera nějaké divné spády a nějak divně po mně koukal. Taky po mně divně koukal Brumbál, ale ten po mně divně kouká pořád. A nejen po mně, takže to mě až tak nevzrušuje. Navíc Rufus je beztak jeho vina a neodčiní to ani zvýšeným počtem banánů objevujících se v ovocných mísách na profesorském stole. Ale Arguse zkusím pár dní neprovokovat, ať se zase zklidní a uvědomí si, že živá opice v Bradavicích je blbost.

Severus se opět ani neobtěžoval klepáním, když vpadl dovnitř. Vypadal naštvaně. Ne tak naštvaně, jak vypadá vždycky. Tohle bylo povzneseno na úplně novou úroveň. Tam někde hluboko uvnitř sebe zuřil. A bylo to vidět i na povrchu. Předně byl bledší než obvykle, pak tu byla další symptomy, jako pevně zaťaté čelisti, přimhouřené oči, třes, ale hlavně ta ohlušující rána, když praštil mými dveřmi a dva mé obrazy se odporoučely k zemi. Přeplachtil pokoj, svalil se do křesla, upouštěl páru a mlčel.

Neptala jsem se, jestli si dá kávu nebo čaj, a rovnou vytáhla starou brandy, co jsem měla připravenou na opravování pololetních prací.

"Malou sklenku nebo větší?" zeptala jsem se a mávla mu před očima láhví se zlatavou tekutinou.

Zvedl oči, ale čelisti od sebe neodlepil.

Vzala jsem ty větší.

"Tak se svěř," pobídla jsem ho, když už měl v sobě první lok a vypadalo to, že už bude schopen najít slova.

Našel.

Jedno.

"Lockhart."

Teď jsem zas zbledla já, protože už několik dní mě děsilo pomyšlení, že začne v přítomnosti našeho ředitele myslet.

Jistě, znělo to nepravděpodobně, ale už se staly i nepravděpodobnější věci.

Nalila jsem i sobě a pořádně si lokla.

"Pokračuj."

"Ten…! A ten druhej! Oni…"

Tohle vypadalo na dlouho. Navíc se zas odmlčel a zaťal čelisti.

"Kterej druhej?" Takhle nějak probíhalo ústní zkoušení, alespoň co si pamatuju z mudlovských škol. Vlastně nechápu, proč my máme jen písemné testy. O mnohé tím studenty ochuzujeme.

"Ten-"

Zhluboka se nadechl a zavřel oči.

Sledovala jsem ho a dumala, jestli vůbec dýchá.

Když je po chvíli znovu otevřel, zdály se být černější než obvykle. Ale dýchal už klidněji a křeč v jeho obličeji nepatrně povolila.

"Před chvílí jsem mluvil s Lockhartem," začal. Takže už ho Zlatoslav někde dohnal… "Tys to věděla?"

"Věděla co?"

"Co mi chce."

"Ne. Mně se tu přece nikdy nic neřekne."

Podezíravě si mě změřil, ale nekomentoval to.

"Klidně si použij ten svůj nitrozpyt, pokud tě to uklidní."

"Myslím, že ti budu věřit."

Samozřejmě…

"Tak co chtěl?"

"Zavolal si mě Brumbál. Tam na mě čekal Lockhart a oznámil mi, že plánuje založení nějakého Soubojnického klubu a po mně
- PO MNĚ - chce, abych mu ASISTOVAL."

To bylo poprvé, co jsem někoho slyšela mluvit ve velkých písmenech.

Pokrčila jsem rameny. "Aspoň máš příležitost ho někde zabít… A ještě si to bude moct sám."

Po Severusově tváři se rozlilo něco, co se v jeho případě dalo označit jako úsměv.