Tak už žádné termíny neslibuju. Zas mi nešel internet. Jestli půjde večer, bude další kapitola.Takže ji čekejte tak do dvou dnů... :D
V pátek večer jsem udělala něco, co již dlouho ne. Dala jsem si tu práci a s pomocí hůlky zajistila své vstupní dveře proti všem odemykacím kouzlům, na která jsem si vzpomněla. Rufus to sledoval s nakloněnou hlavou, jako by snad chtěl mé počínání komentovat, ale díky tomu, že je naštěstí opice, držel tlamičku zavřenou a nic neřekl. To Damiena jsem již nějakou dobu neviděla. Od té doby, co paní Norrisová při poklepu zazvonila, si vykračoval hradními prostorami jako čerstvě korunovaný král. Aby sice čekaná, ale nezvaná návštěva nedorazila krbem, rozdělala jsem v něm oheň. Následující den se totiž hrál famfrpál a já nemínila být probuzena ani o minutu dříve, než to bude nezbytně nutné. Také jsem neměla náladu na snídani, kde se bude Severus s Minervou dohadovat, kdo z nich je lepší a kdo tentokrát vyhraje. Po loňském překvapivém úspěchu Nebelvíru bylo s vedoucí této koleje k nevydržení. Stejně jako do té doby s ředitelem zmijozelské sekce. Tohle přetahování mě nebaví. Navíc stejně všichni vědí, která kolej je nejlepší, a nic s tím nenadělá ani Brumbál se svými zázračně rozdanými body.
Ale asi jsem Severuse špatně odhadla, protože se žádný pokus vzbudit mě nekonal. Případně jsem ho úspěšně zaspala, ale o tom pochybuju. Zatím pokaždé, když mě Severus chtěl vzbudit, tak se mu to podařilo. V tomto ohledu je opravdu spolehlivý. Kdyby svou energii věnoval literatuře, už dávno by sesadil Lockharta z trůnu. Naštěstí to Zlatoslav nevěděl, takže si stále žil ve šťastném a neohroženém světě vlastní dokonalosti a nepostradatelnosti.
Napadlo mě, že bych na ten famfrpál ani nemusela chodit, když tu není nikdo, kdo by mě přinutil. Mohla bych si užívat tu krásnou chvilku klidu a míru, kdy je celé osazenstvo Bradavic nastěhované na hřišti a ničí si hlasivky a uši. Pohled z okna mě v tom rozhodnutí jen utvrzoval. Všude bylo šedo, vypadalo to, že zase bude pršet. A já sotva vyléčila předchozí nachlazení. Otcova italská krev se ve mně bouřila proti jakémukoli náznaku myšlenky, že bych opustila svůj pracně vyhřátý byteček.
Pak mé oči ale sklouzly dolů a v chuchvalcích vlezlé všudypřítomné mlhy zaostřily na dvě tmavé siluety. Černá, povlávající ve větru, se nedala zaměnit. Mě ale zaujala ta druhá, vysoká, štíhlá, v elegantním a drahém plášti, s dlouhými plavými vlasy. Lucius! Rychle jsem na sebe hodila co nejvíc ucházející hábit, co jsem měla po ruce, učesala se a vyběhla ven. Nebylo obvyklé, aby se do Bradavic dostal kdokoli nestudující, nevyučující a nebyl to Filch. Jistě, sponzoroval celou tu zmijozelskou metlařskou záležitost, ale i tak muselo Severusovi dát spoustu práce přesvědčit Brumbála, aby tuhle návštěvu povolil. A Brumbál, ač z přesvědčení (svého) nestranný, strašně nerad povoloval cokoli, co se netýkalo přímo Nebelvíru. A tahle věc mu dost hnula žlučí.
"Takhle pozdě ze snídaně?"
"Nebyla jsem tam." Navíc bylo teprve kolem desáté, tak co zas má? "Dobré ráno, Luciusi."
"Dobré," usmál se Malfoy senior. (Už tímhle oslovením by zestárnul o dvacet let.)
"Já taky ne," řekl Severus. "Lockharta jsem viděl u večeře a zkazil mi chuť k jídlu."
"A to jsi nemusel ani výt jako vlkodlak."
"Co?"
"Někdy později. Je tu taky Narcissa?"
Přes Malfoyovu tvář přeběhl náznak úsměvu, ale hned zase zmizel. Asi aby se neřeklo. "Ne, Cissa není právě nadšenou zastánkyní týmových sportů."
Chápavě jsem přikývla. No, i tak se dá říct, že si myslí, že je to nesmysl.
"Také trpí utkvělou představou, že se Dracovi něco stane. Tyhle mateřské pudy… No, znáte to."
Se Severusem jsme okamžitě svorně zavrtěli hlavami.
"Poznáte," opravil se pobaveně Lucius, ale nevím, jestli to bylo zrovna k lepšímu.
Znovu se zasmál té formulaci, ale tentokrát už se nijak neopravoval.
"Už jste byli u ředitele?"
"Právě jsme za ním šli," řekl Severus a oba pomalu obrátili své kroky k hradu. Doteď mířili neomylně od něj.
"Připojíte se?"
Zvážila jsem tu nabídku.
Někde tam uvnitř byl Lockhart připravený mluvit.
"Asi budu nucena odmítnout."
Mizera v černém se zašklebil. Došlo mu to.
"Tak se uvidíme na zápase."
Světlovlasý čaroděj mi kývl na rozloučenou a já osiřela. Při pohledu vzhůru se mi dělalo špatně. Žádná barva není hmatatelnější než šedá. To není jen abstraktní pojem, šedivá je konkrétum jak hrom. Vidíte ji, cítíte ji, dotknete se jí, ačkoli nechcete, obklopuje vás ze všech stran. To zas bude den. Vůbec se mi na hřiště nechtělo, nejradši bych vyrazila do Prasinek, sedla si u Aberfortha k nějakýmu zapadlýmu stolu (to znamená k jakémukoliv), dala si něco horkého a koukala přes špinavá neprůhledná okna ven, jak je tam hnusně, a přitom myslela na těch 14 blbečků, co se v tom prohání na košťatech za míči, a na tribuny plné zmoklých nadějí kouzelnického světa s nudlí u nosu. Úžasné, jak člověk dokáže otrávit sám sebe.
Měla jsem být mudla. Spala bych teď v teple na gauči, na stole by stoupaly obláčky páry z hrnku horkého čaje a v televizi by běžel třeba fotbal. Když už bych teda potřebovala nějaké sportovní vyžití.
Ale to ne, já se musím narodit jako čarodějka a za každého počasí fandit famfrpál. Co já bych někdy dala za stolní tenis! Ale Brumbál o tom nechce ani slyšet. Prý to není důstojný kouzelnický sport. Nechápu, co je na něm nedůstojného. Hraje se v teple a suchu. Jenže při mým štěstí by se to stejně konalo ve Velké síni, kde musí být za každých okolností vidět, že ven by ani psa nevyhnal. Doufám, že architekta Bradavic upálili.
Žádné komentáře:
Okomentovat