23. kapitola

Tentokrát jen krátce. :) Příjemnou zábavu.

---

Výhoda takových předmětů, jako učím například já, spočívá v tom, že protože nepatří mezi povinné, nýbrž jen rozšiřující, jejich hodinová dotace není tak vysoká, a jejich vyučující mají proto více času než ti chudáci, co učí předmět probíhající od prvních ročníků až do konce studia. Smůla je, že si to bohužel neuvědomují jen tito šťastlivci, ale i naše vedení, které se nám snaží hledat práci a dělat z nás nešťastné. Po pár letech pobytu v Bradavicích si ale každý učitel vytvoří vlastní strategii, jak se nadbytečným úkolům vyhnout a nevypadat při tom, že se úmyslně ulejvá. Ano, někteří mají v tomto ohledu nezpochybnitelnou výhodu. Tak například Sibyla docela rozumně sází na polohu svého kabinetu a bytu. Kdo by za ní lezl do věže, aby se jí zeptal, jestli si prostudovala poslední oběžníky z ministerstva a jaké z toho vyvodí důsledky pro svou výuku? Kdo by naháněl Hoochovou po všech čertech? Pak jsou tu lidé, co s tím mají trochu problém, protože bydlí v přístupných patrech, nesnáší, když jim na koštěti fouká pod hábit, nelezou zbytečně ven, když tam prší, což je prakticky nonstop, pomineme-li zimu, kdy chumelí a kdy se tito lidé snaží nevylízat ani na chodbu, pokud to není nezbytně nutné, což není skoro nikdy. Tito lidé, přesněji řečeno já, teď bloumali po chodbách, protože se nechtěli koukat do vyčítavých očí Rufuse, který těžce nesl, že jsem mu nedovolila tahat Damiena za ocas na lustr. Z nějakého mně neznámého důvodu kdosi nazval zvířata němé tváře. Zajímalo by mě, zda dotyčný viděl zvíře i někde jinde než jen v obrázkové knize pro děti. Z těch mých chlupatých tváří není němá ani jedna.

Venku bylo hnusně, takže jsem zavrhla možnost jít se vyvenčit na čerstvý vzduch. Sotva jsem trochu vyléčila své nachlazení, nechtěla jsem si pořizovat nové. Někdo by řekl, že jsem pohodlný srab.

No co… Každý jsme nějaký a já s tím umím žít moc dobře.

Vyhovuju si.

Obvykla se snažím chodby procházet nenápadně, ale dnes to nešlo. Z učebny obrany proti černé magii se linuly prazvláštní zvuky. Za Quirinuse to bylo normální, ale Zlatoslav tu žádnou havěť neměl, protože mu neladila s vybavením učebny. Mimo těch rarachů, kteří ale spíš s ničím neladili Valerii, jak jsem tak pochopila mezi řádky. ("Val je nemůže vystát. Nerozumím tomu.")

Přitiskla jsem ucho na dveře. Ze všeho nejvíc to připomínalo postřeleného psa.

"Takhle ne, to je špatně.
Musíš procítěněji, vlož do toho srdce!" povzbuzoval Zlatoslav raněného.

"Aůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů!"

"To bylo lepší. A teď si představte… Ne, ty vyj dál… Tak je to správně…"

"Áůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů."

"Ten začátek musíš víc zvýraznit. No tak, trochu větší nasazení."

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ!"

"No, zase to nepřeháněj. Prostě se do toho vžij."

To už se nedalo vydržet. Opatrně jsem otevřela dveře a vzniklou škvírkou nevěřícně zírala na výjev, který sledovala celá třída - dívky bez dechu, zbožný výraz ve tvářích, někteří chlapci napjatě, jiní si vděčně hráli piškvorky. V prostoru před lavicemi stál Lockhart s malým Potterem, Potter vždy na znamení zavyl a Lockhart zapáleně předehrával svému publiku, jak přemohl vlkodlaka. Ten chlap se minul povoláním, tady je ho škoda.

Zazvonilo přesně s koncem výstupu. Tomu se říká rozvržení hodiny, je to v každém směru umělec. Zdálo se, že Potter slyší andělské zvony, náhle vypadal opravdu šťastně, když zamířil do uličky mezi lavicemi.

"Za domácí úkol napíšete báseň o tom, jak jsem přemohl vlkodlaka Wagga Waggu! Kdo ji napíše nejlíp, dostane ode mě podepsané Mé kouzelné já!"

Rychle jsem zavřela dveře a rozeběhla se pryč. Nebylo by dobré, kdyby mě tu načapali, jak se směju za dveřmi.

Večer se musím pozvat k Severusovi na čaj, o tohle ho nemůžu připravit!