Tak se mi nějak podařilo, že stíhám ještě míň než přes rok. Je to možný???
James už dávno spal, ale ona usnout nemohla. Dívala se z okna a sledovala bledou tvář měsíce. Všude panoval takový klid…
Opatrně vstala a bosa vyšla před dům. Potřebovala přemýšlet. A dýchat.
Tam uvnitř spali ti, na kterých jí záleželo nejvíce v celém jejím životě, a nic netušili. Neměli ani ponětí, co běsní za tímhle závojem klidu, který jim bránil v rozhledu.
Ona ale představu měla. Bohužel. A děsilo ji, co všechno ještě neví.
Ale kdo co věděl?
Studená dlažba ji studila do chodidel, stále bylo docela chladno. Založila si ruce na prsou, aby se trochu zahřála.
A pak ji zahlédla.
Silueta snad až příliš hubené vysoké dívky s dlouhými, lehce rozcuchanými vlasy stojící naproti přes ulici, zčásti skrytá za živým plotem. Nehýbala se, jen se upřeně dívala jejím směrem. V přízračném světle měsíce a několika rozbitých lamp vypadala, jako by ani nepocházela z toho světa. Elizabeth zavřela oči a potřásla hlavou. Když je znovu otevřela, přízrak byl pryč.
Kdysi by sevřela v dlani hůlku a vyběhla do tmy. Jenže už hůlku neměla. Něco se ale nemění. Přitáhla si triko těsněji k tělu a přeběhla silnici.
Řada domů, jeden jako druhý, pečlivě udržované zahrady s trávníky a živými ploty. Pohybovala se téměř neslyšně.
Doběhla až na místo, kde dívka stála. Tráva byla studená a vlhká. Všudypřítomná rosa. Ale aspoň nepršelo. Rozhlédla se okolo.
Stejné domy, stejné zahrady, stejné uličky…
Kudy by utíkala ona?
Zamířila do úzkého průchodu mezi domy, po pár desítkách metrů se ale zastavila. Co to dělá? Vážně tu honí své noční můry? Vždyť kdyby to byla čarodějka, přemístila by se odsud a nenechala se honit jako uličník, co sousedům leze přes plot na jablka.
Obrátila se, aby se vrátila domů. Byla už paranoidní. Nejspíš se jí to jen zdálo. Nebylo by se čemu divit. Ten nedostatek informací a naprosto nevědoucí okolí nemohly vést k ničemu jinému.
Asfalt nepříjemně studil, začínaly jí brnět nohy. Proklínala se, že si nevzala aspoň pantofle.
Málem ho přehlédla.
Drobný, úhledně zabalený podlouhlý balíček ležel nad schody na verandě.
Shýbla se pro něj. Byl lehoučký.
Opatrně ho obracela v rukou. Nikde žádný vzkaz.
Odolala pokušení vyhodit ho do popelnice. Měla pocit, že by to stejně nic nevyřešilo. S povzdechem vzala nevyžádaný dárek do domu a usadila se s ním v obýváku. Nespěchala, měla čas. Všichni spali, ona spát nemohla.
Dlouho ho jen držela a dívala se na něj.
Nepochybovala, že souvisel s dívkou, kterou krátce zahlédla za keři.
Nepochybovala, že to byla čarodějka.
A byla dost silně přesvědčená, že to děvče nějak patří k muži, který ji navštívil. Nepřicházelo v úvahu, že by to byl někdo jiný. Nestýkala se s kouzelníky. Kdyby to byl někdo ze Smrtijedů, byla by mrtvá. A kdyby to byl někdo z těch, o kterých mluvil cizinec, byla by mrtvá taky. Takže se v dané situaci asi jednalo o nejmenší zlo.
***
"Zbláznila ses?" vykřikla Phil.
"Ne, rozmyslela jsem si to moc dobře," odpověděla klidně Elizabeth a pomalu upila máslový ležák. Sice si nejdřív chtěla s Phil přiťuknout, ale ta nevypadala, že by si chtěla připíjet na její rozhodnutí. Zírala na ni s vykulenýma očima a otevřenými ústy.
"Máš OVCE vynikající a ty chceš všechno zahodit?" nevěřícně se ujišťovala. Muselo ji při tom slyšet celé osazenstvo Tří košťat.
Naštěstí tu ale dnes tolik lidí nesedělo.
Elizabeth se zadívala někam přes svou teď už bývalou spolužačku.
"Nic nezahazuju. Právě naopak."
"Naopak?! Můžeš dělat cokoli, rozumíš? COKOLI!"
"A přesně to dělám."
"Ne, ty se chceš tvářit, že všechno, co se stalo dosud, neexistuje! Chceš vymazat Bradavice, celý náš svět ze svého života jenom kvůli-" odmlčela se.
"Miluju ho," řekla prostě. Vždyť to bylo prosté. Nic nebylo prostější.
"Tak mu to řekni. Je spousta smíšených rodin a dokážou s tím žít."
"Nechci ho do toho tahat."
"Nechceš ho do toho tahat? Ale ty před ním chceš zatajit, co jsi, co jsme!"
"Přesně."
"Jsi blázen," zavrtěla hlavou Phil. "Jak dlouho myslíš, že takový vztah vydrží? A co potom?"
"Asi si řekneš, že jsem naivní, ale tak nějak doufám, že dokud nás smrt nerozdělí," usmála se.
Tenkrát to ještě neznělo děsivě…
***
Balíček jí nějak začal těžknout v rukou. Opatrně, aby neudělala žádný hluk (i trhání papíru se jí zdálo příliš hlasité), roztrhla obal.
Opět žádný vzkaz.
Žádné jméno.
To, co uvnitř našla, ji ale, pokud k sobě měla být upřímná, vůbec nepřekvapilo.
Po několika letech, kdy úspěšně opustila celé kouzelnické společenství, našla si práci, přátele, novou rodinu, po několika letech, kdy opravdu cítila, že našla své místo, sama sebe, držela v ruce štíhlou vyřezávanou temně hnědorudou hůlku z mahagonového dřeva.
Žádné komentáře:
Okomentovat