11. kapitola

Co člověk dělá, když absolutně nestíhá, hoří mu koudel u prdele a je na zhroucení? No ano, smolí Pád... Takže příjemnou zábavu a od úterka mi asi celý příští měsíc a něco držte palce a myslete na mě. P. D.

---

Ani mě nepřekvapilo, když jsem cestou na slavnost otevřela dveře na chodbu a hned za nimi narazila na Zlatoslavův zářivý úsměv - i na Zlatoslava, samozřejmě. Měl na sobě světle modrý hábit, který jen podtrhoval nebesky modrý pohled jeho očí. Páni, ten musel umět dobře zamotat hlavy ženám, které neznaly jeho kouzelné já. Opravdu škoda, že já ho dnes nepotkala poprvé.

"Krásný den," blýskl dvěma řadami bělostných zubů. Kdyby věděl, jak mě se dělalo zle, když jsem si uvědomila, co za krásný den to dnes vlastně máme.

Ano, dnes měli do Bradavic dorazit studenti. A jako každý rok studenti doufali, že jim zapomeneme zdůraznit zákaz kouzlení přes prázdniny, já doufala, že tento den bradavický expres někde vykolejí.

Nikdy se to ale nestalo. Ani jedno, ani druhé.

Otočil se dokola, abych ho mohla obdivovat ze všech stran. Splnila jsem svou občanskou povinnost a potvrdila mu, že vypadá dokonale. Vypadal, že tu odpověď čekal, ale přesto ho velmi potěšila. Nabídl mi dvorně rámě a já se do něj zavěsila.

Budu si muset doplnit šatník. Jakožto žena odmítám hrát druhé housle jakémukoli chlapovi.

***

Kývla jsem na Severuse. Pyšně sledoval stůl své koleje, který se pomalu a neorganizovaně zaplňoval studenty. Když uviděl mě a můj doprovod, zatvářil se znechuceně a ještě znechuceněji, když jsme si k němu přisedli. Stejně nebylo jinde místo. Akorát vedle Albuse zelo prázdné místo, to měla ovšem rezervované profesorka přeměňování, která se právě někde snažila z letošních prváků utvořit nějaké civilizované seskupení, aby mohli předstoupit před našeho ctihodného ředitele a nasadit si na hlavu tu odřenou hučku a zpečetit tak naše prokletí - stanou se z nich noví bradavičtí studenti. V minulém životě jsem musela být pořádná mrcha, že jsem skončila tady… Zatracená Sibyla! Kdyby byla bývala tehdy zticha!

"Julie, mohl bych vás o něco požádat?"

"Samozřejmě, pane řediteli."

"Zdá se, že pan Potter a pan Weasley se cestou kdesi opomněli, mohla byste se po nich podívat?"

"Pane řediteli, pokud dovolíte, půjdu já," řekl Severus tím svým rozvážným tónem, ale jeho oči překvapivě ožily, a než jsem stihla Brumbálovi odpovědět, už vstával.

"Severusi, to si ani nemohu dovolit po vás žádat."

"V této situaci můžete," odvětil, na mě ani Zlatoslava se ani nepodíval a odešel hledat ten nebelvírský zázrak.

Dva zázraky.

"To bych do něj neřekl," kroutil Zlatoslav užasle hlavou a sledoval Severuse vlajícího neomylně pryč, zatímco mu Brumbál cpal nějaké noviny. Na Severusově tváři se rozlíval zlověstný úsměv.

"To já jo."

Mizera jeden, takhle si zmizet. A jak elegantně! Mizera! Jestli se vyhne i té nemožné hymně, tak mu ji snad sama dojdu přezpívat.

"To ochota, obětavost, oddanost studentům,"pokračoval a v jeho nebesky modrých očích bylo vidět, že to myslí vážně.

"Jednoho dne zažijete velké překvapení a zklamání."

"Vy jste věštkyně?" Další důvěřivý pohled.

"Obávám se, že ten flek je už obsazen."

Najednou jsem byla moc ráda, když vpochodovala Minerva se svým stádem. Tolik duchaplných obličejů, tolik štěstí pohromadě…

Jak jsem tak přeskakovala pohledem z jednoho obličejíčku na druhý, zarazila jsem se na tváři jedné rusovlásky a na mysli mi vytanula loňská Severusova slova při zařazování Ronalda Weasleyho: "Weasley... Zajímalo by mě, kolik jich vlastně celkem je. Pokaždé si říkám: Tenhle je poslední - ale vždycky se objeví další. Jsou jak mor. TENHLE už ale snad JE poslední". No, zdá se, že Severus bude muset překousnout další životní zklamání. Dynastie Weasleyovců má neomezené zásoby.

Zlatoslav ale malé budoucí studentíky vůbec nevnímal. Byl až příliš zaměstnán tím, jak se usmíval na trochu dospělejší studentky v sále, které ho poznaly a zbožnými pohledy sledovaly každý jeho pohyb, nádech, výdech, mrknutí. Malí studentíčci byli příliš roztřesení, než aby zaregistrovali jeho majestát, takže je neuznal za hodné svého pohledu. Mně se zase při pohledu na ty vzdychající slečny chtělo zvracet.

Zatímco se Zlatoslav vedle mě dmul do nadlidských rozměrů, Minerva právě povolala ke klobouku zrzavé děvče a já se zakuckala smíchy při vyslovení jejího jména.
Opravdu Weasleyová, Severus bude mít radost.

Nebelvír, škoda. Jeden Weasley ve Zmijozelu by ho jistě potěšil. Natož Weasleyová.

No co, třeba příští rok. Třeba mají ještě jednoho v zásobě.

Brumbálův projev sledovala zřejmě jen McGonagallová a Grangerová. Studenti se mezi sebou stále ještě vítali a probírali své zážitky z prázdnin, profesoři se věnovali jídlu nebo důležité konverzaci, Zlatoslav si užíval zbožný zájem kouzelnického dorostu. Na konci už zbyla Albusovi jen jedna pozorná posluchačka, protože se na okamžik zjevil Severus, něco špitl Minervě do ucha a oba se vytratili. Bohyně pomsty a profesor lektvarů se samolibým úsměvem. Albus pak ještě vybídl nezletilé osazenstvo k zazpívání hymny a po první sloce zmizel taky. Nás to nechal přetrpět do konce. Rolandě zbělely klouby na ruce, jak svírala svou hůlku a snažila se ji nepoužít.

Nenávidím tradice.