Další kapitolka je na světě. Příjemnou zábavu a nezapomeňte po sobě zanechat pár slov. :)
Hodila jsem kufry do kouta svých komnat, vypustila Damiena na průzkum, vypustila Rufuse na průzkum (kdyby se některý z nich ztratil, vůbec bych se nezlobila) a padla do postele. Bolela mě hlava, byla jsem unavená, chtělo se mi spát. Už přes měsíc jsem se pořádně nevyspala. Odpoledne jsme se měli všichni sejít u Albuse na pravidelné motivační schůzce, která nás měla nadchnout pro nadcházející školní rok. Nevím proč, ale co se mě týče, míjelo se to účinkem. Dalším bodem mělo být představení Lockharta. Asi tam nepůjdu a zkusím se vyspat. Už ho znám.
Podařilo se mi celé dopoledne nezměnit polohu. Až budu mrtvá, myslím, že se budu cítit takhle. No, možná trochu líp. Místo oběda jsem se obrátila na druhý bok. Po obědě cosi ťuklo na dveře a vzhledem k tomu, že to nečekalo, jestli to pozvu dál, jsem usoudila, že to něco bude Severus.
Usoudila jsem správně. Nesl mi dýňový džus na povzbuzení. Vzala jsem hůlku a zabouchla mu dveře před obličejem. Něco tam spadlo. Doufám, že mimo Severuse to byla i ta žlutá zhůvěřilost. Pokud bude naživu, až budu v přechodu, tak si užije.
Co se nepovedlo Severusovi, povedlo se Minervě. Ani nevím, jak mě dostala z postele, ale byla u toho spousta slov. SPOUSTA. Taky proto jsme dorazily do Brumbálovy pracovny skoro poslední. Po nás dorazil jen Severus. Myslím, že se převlékal, ale těžko říct. Jeho oblečení se mi těžko rozlišuje. Vsadila bych svůj roční plat na to, že má každý kousek svého šatníku v několika stejných exemplářích a nic jiného nevede.
Lockharta již očividně všichni znali. Nešlo ho neznat. Ne když zářil na celou místnost jako nejjasnější slunce. Severus se odklidil dozadu a snažil se nevydávat dýňovou vůni. Moc mu to nepomohlo, protože Rolanda něco zřejmě zavětřila a zvědavě se po něm ohlédla. Já se vyvlékla Minervě a zády se opřela o zeď v místech, kde výjimečně nebylo nic přistaveno, a snažila se předstírat, že jsem schopná vnímat a že to i dělám.
Brumbál spustil svou pečlivě připravenou řeč, kterou poslouchali jen Minerva, Hagrid a ve chvíli, kdy padlo jeho jméno, i Lockhart, který se při tom pohupoval ze špiček na paty a zpět, samolibý úsměv na tváři. Při slovech "autor mnoha pozoruhodných knih, které všichni jistě znáte" jsem zbystřila i já. Ne kvůli skromnému úsměvu páně Zlatoslava, ale proto, že jediný člověk v Bradavicích, který všechny ty knihy zvládl nejen prolistovat, ale i přečíst, tu nebyl. Naše věštkyně se sice úzkostně vyhýbala všem shromážděním, ale že si nechá ujít příležitost osobně se setkat s idolem celého kouzelnického světa, mě zaráželo. Nikdo jiný si ale její nepřítomnosti nevšiml, a jelikož se Brumbál ani slovem nezmínil (nebo jsem to aspoň nepostřehla - což mi zase nečinilo nějak velké potíže v mém aktuálním stavu) o tom, že by byla nemocná nebo že by vypustila tento školní rok, rozhodla jsem se nepřikládat tomu moc váhu a po nezbytných projevech nadšení, že za chvíli jsou tu opět děti, a potřásání rukou Zlatoslavovi se tam z posledních sil vyploužit a postěžovat si na nespravedlnost života.
A pak prospat týden u sebe v kabinetu…
Brumbál předal slovo Lockhartovi a kousek ustoupil.
Zase mě začaly brát mdloby. On bude mluvit? A týden je v háji…
Zlatoslav se nadechl - a dveře se rozletěly a dovnitř vpadl Filch.
V první okamžik bych mu nejradši dala pusu. Pak ale konečně popadl dech a s očima navrch hlavy zahýkal: "Opice!"
Severus přelétl očima všechny členky profesorského sboru a zašklebil se. Brumbál tolik odvahy neměl (na rozdíl od Severuse nestál všem přítomných v zádech, nýbrž na očích), a tak se jen zeptal: "Prosím?"
Argus sípal a snažil se pochytat tolik kyslíku, aby mohl vypustit další větu.
"Po hradě běhá opice!"
Všichni se zatvářili skepticky, Minerva si lehce odkašlala a vrhla významný pohled na Albuse. Ten jen zaťal čelisti a ignoroval ji.
"Kde by se tu vzala opice?" zeptal se Filius se zdviženým obočím.
Mlčela jsem.
Času dost. Deset měsíců před náma.
Filch pomalu už získával svou barvu a jeho dech se ustaloval na frekvenci normální pro běžného člověka.
"A mám pocit, že jsem v prvním patře zase zahlédl rarachy."
Zlatoslav vykouzlil na tváři odzbrojující úsměv. "Ti jsou moji," zaševelil. "Ale nebojte se, jsou zcela vychovaní, nebudou s nimi problémy."
Až teď si ho Argus všiml. A chvíle, kdy ho vzal na vědomí, byla očividně i okamžikem, kdy ho přestal mít rád.
"Tak vidíte, jak se všechno uspokojivě vysvětlilo," uklidňoval ho Albus.
"Ale ta opice-"
"Jistě se vysvětlí i ta," mrkl na mě.
Strnula jsem a vytřeštila na něj oči. Pak jsem se otočila na Severuse. Jen pokrčil rameny a spokojeně se usmíval.
***
"Myslela jsem, že je Rufus od tebe!" zabodla jsem do Severuse prst, když jsme na chodbě pod schodištěm do Brumbálovy pracovny osaměli.
"Nikdy jsem nic takového neřekl, pokud mě paměť nešálí," odvětil klidně. "Vždyť jsem ti říkal, že jsem kupoval krysu."
To byla pravda…
"Ale-"
Nevypadal překvapeně, věděl o ní…
"Brumbál a já jsme hledali nějaký vhodný způsob, jak vyjádřit svou vděčnost…"
Brumbál?
Brumbál!!!
"Jedno mi ale vysvětli," zvědavě se na mě podíval. "Proč jméno, co zní jako nadávka?"
Žádné komentáře:
Okomentovat