Čím dál kratší... :D
Jsou věci, co asi nikdy nepochopím - jak někdo dokáže pískat na dva prsty a nepoplive si ruku, proč informujeme studenty o kletbách, které se nepromíjejí, protože kdybychom jim o nich neřekli, většina by se o jejich existenci nikdy nedozvěděla, a myšlenkové pochody Severuse Snapea, který na mě čekal v mém domě v mém křesle a vyčítal mi, že jsem se mu v Příčné ztratila. Jak jsem se mu mohla ztratit, když se vytratil první? Ale za to může ta ženská logika, že tu mužskou nechápu.
Jinak ale vypadal spokojeně. Kdykoli ho vidím někde na svém území, nemohu se zbavit dojmu, že v životě neviděl křeslo, a tak se nemůže nabažit mých. Což je nesmysl, jak jsem se nedávno u něj doma přesvědčila. A v Bradavicích ho má v kabinetu také. Asi mám lepší.
"Kde máš kocoura?"
Rozhlédla jsem se po místnosti.
Čičičiči.
Pokrčila jsem rameny. Copak já vím? Je to šelma, asi je loven někde na zahradě trpaslíky… Ještě nedávno by byl s největší pravděpodobností uloven tím pokladem od Ruperta, ale tento problém už jsem vyřešila a přesunula.
"Potřebovala bys další zvíře, aby ses necítila osaměle."
"Děkuju za tvou péči, ale nedělej si se mnou starosti, zvládnu to."
Někde v hlavě mi začalo blikat červené světýlko. Bylo pomalu na čase znovu se přestěhovat. (Teď doufám, že Narby neumí číst myšlenky, protože by se klidně mohlo stát, že bych se druhý den vzbudila na druhé straně Anglie. V lepším případě.)
"Nepřemáhej se. Jistě ti je smutno."
"Severusi, jsi rekordman ve zbavování se domácího mazlíčka."
"Jakého mazlíčka?" byl údiv sám.
"Tak co sis to dneska kupoval?"
"Krysu."
"Ty máš krysu?" užasla jsem.
"Ne, proč?" žasl zase on.
Koukali jsme na sebe jak tataři. Tahle hra mě nebavila. Proč se vždycky cítím jak idiot já, když jako malej se chová on? Vzdala jsem to a svalila se do druhého křesla. Doteď jsem totiž stála ve dveřích a vypadala spíš jako cizinka - ve vlastním domě. S úlevou jsem si zula boty. Pro krásu se musí trpět, ale tady už krásná být nemusím. Pohodlně jsem se zabořila dovnitř. Opravdu mám pohodlná křesla.
"Zapomeň na to," nechala jsem to plavat. Severus to stejně již očividně udělal. "Dáš si čaj?"
"Rád."
"Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit," zavolala jsem na cestě z kuchyně, zatímco jsem se snažila vybalancovat podnos s konvicí, šálky a cukřenkou.
"Myslím, že už bych měl jít," ozvala se odpověď.
"Na to ani nemysli. Mám noční můry."
Chvíli na mě nechápavě koukal a pak mi řekl větu, která mi opravdu hodně pomohla: "To máš blbý."
"Pořád se mi zdá o Quirinusovi."
Zatvářil se vážně. "To chápu… Ovšem dokud se ti nezdá o Lockhartovi, není třeba se znepokojovat."
"Zdá se mi o něm od chvíle, cos do mě nalil ten svůj lektvar!"
Zbystřil. "A co se ti zdá?"
To snad není možný!
"To je jedno, co se mi zdá! Zbav mě toho!"
"Jak?"
"To je mi jedno. Nechci to. Zbav mě toho!"
"Myslím, že mě přeceňuješ."
"Vyvolal jsi to, zruš to."
"Tvá naivní důvěra ve zvratnost každého procesu mě fascinuje."
"Nechci tě fascinovat. Chci se vyspat."
"Ale za tohle já už nemůžu. Já jen vyvolal první vzpomínku. Pokud si tvá mysl snaží sama na něco vzpomenout, nemůžu to ovlivňovat."
"Nemůžeš nebo nechceš?"
Na chvíli se zamyslel. "Nechci."
Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek a stoupá tlak - a k nebezpečí výbuchu. Když jsem ale otevřela ústa, pootevřené okno se rozletělo a dovnitř vlétl Damien, následovaný něčím zhruba stejně velkým, ale rozhodně to nebyla kočka.
Čelist mi spadla na zem, když jsem si uvědomila, co to je.
Nevěřícně jsem zírala na zvíře, které drželo Damiena za ocas, zatímco ten se marně snažil vytrhnout a utéct.
"To je-" vykoktala jsem.
"Opička," doplnil Severus s neupřímným překvapením.
"Co dělá opice v mém domě?!" vypěnila jsem.
Severus ale zůstal ledově chladný. "Myslím, že to je očividné," odvětil, když se Damienovi konečně podařilo vytrhnout se opičce z rukou a zmizet pod skříní.
Žádné komentáře:
Okomentovat