Na začátek bych chtěla říct, že se u Narcissina jména držím původní varianty s dvěma s - z prostého důvodu - prostě se mi to víc líbí. A proč tu s tím otravuju? Jen pro jistotu, abych to pak nemusela obhajovat jako kdysi Sib svůj nick. :)
Zvonek u dveří se rozcinkal, když jsme s Luciusem překročili práh. Narcissu jsme ani nemuseli hledat. Stála u svého synka, který nadšeně poskakoval u několika košťat opřených o stěnu a tvářila se navlas stejně jako já, když mi Severus líčí něco o lektvarech.
Ach jo, ty smetáky…
"Cissy?" promluvil Lucius a jeho žena se pomalu obrátila, jako vždy nádherná a vznešená, s vodopádem hustých plavých vlasů, který jí splýval po zádech.
"Julie!" vydechla a objala mě. "Dlouho jsem tě neviděla, kde se tu bereš?"
"Byla jsem se podívat na Lockharta," připustila jsem jen nerada.
Cissa si mě nevěřícně prohlédla a pohrdlivě pokrčila nos.
"Prý bude tento rok učit v Bradavicích obranu proti černé magii," oznámil Lucius.
Další nevěřícný pohled na mě, na jejího manžela a nakonec i na Draca, jehož v tu chvíli zřejmě uznala za nejdůvěryhodnějšího v této záležitosti.
"To je vtip?"
"Rozhodnutí shůry," odpověděla jsem. (To je to v podstatě samé.)
"Neuvěřitelné," zavrtěla hlavou. "Luciusi, budeme muset najmout Dracovi nějakého učitele," řekla rozhodně.
"Cissy, nepřeháníš to trochu?"
"Jde o našeho syna!"
"Asi bych vás měla nechat řešit vaše rodinné starosti o samotě," navrhla jsem, ale Narcissa mě chytla za předloktí.
"V žádném případě. Zajdeme si spolu na oběd, pánové si zatím vyberou koště a pak se k nám připojí, že?" obrátila se na Luciuse, ale na odpověď nečekala a vytáhla mě z obchodu ven do Příčné ulice.
"Nechápu, co na tom famfrpálu všichni vidí. Draco tento rok velmi těžce nesl celou tu záležitost s Potterem. Ani se nedivím, ty výjimky, co mu Brumbál stále uděluje, je to nespravedlivé. Ale pro Brumbála očividně čistá krev nikdy moc neznamenala. Je politováníhodné, že tohle nikdo neřeší a všichni jsou jak zbláznění do toho Potterovic spratka. Doufám, že ty ani Severus jste té mánii kolem něj nepropadli."
"Myslím, že v tomhle můžeš být klidná," ujistila jsem ji.
"Aspoň někdo," oddechla si . "Je to už tak… únavné."
Únavné… A to ani netrávila většinu roku v Bradavicích s Albusem a Minervou za zády…
***
Že jsme si podnik vybraly špatně, jsme zjistily, sotva jsme za sebou zavřely dveře a od jednoho stolu se zvedla ruka v modrém rukávu a zamávala na nás. Zatímco moje nálada poklesla (Narcissu v únosné náladě je možná potkat jednou dvakrát za život, přičemž tohle bylo v mém případě podruhé.), Cissiny panenky se protočily a nos vyletěl vzhůru. S výrazem "mám já tohle zapotřebí?" si odevzdaně přisedla spolu se mnou ke stolu poblíž Lockhartova (jinde nebylo místo), přičemž si dala pozor, aby seděla co nejdál a ještě k tomu z dohledu. Zlatoslav to ani nepostřehl. Všem předváděl svůj perfektní zářivý chrup, oči mu zářily, jak rozdával dívkám, co ho obletovaly, podepsané fotografie. Mezitím stačil odpovídat na dotazy blonďaté reportérce s extravagantními brýlemi, jejíž brk se pohyboval rychleji, než cokoli, co jsem do té doby viděla.
"Takže Draco fandí famfrpálu?" zkusila jsem odvést řeč jinam, když nás dav fanynek odřízl z dohledu pana dokonalého.
Pohrdavě si odfrkla. "Zkus vychovat syna, kterého by nezajímal ten nesmysl s košťaty."
"Jednou na to budu myslet… možná."
"Kde máš vůbec Severuse?"
"Jak jsi zrovna teď přišla na Severuse?" zamračila jsem se. (I když odpověď by mě taky zajímala. A ještě víc to, co si ten chlap mohl pořídit za zvíře - bylo-li to zvíře. A bylo-li to pro něj. Začínala jsem mít ošklivé předtuchy a představy.)
Zatvářila se jak neviňátko a pokrčila rameny. "Ani nevím. Tak kde je? Nebo si tuhle událost nechal ujít?"
"Myslím, že to by mu vůbec nevadilo, ale ne, nebylo mu dopřáno nechat si to ujít."
"To je od Brumbála pozorné, že se tak stará o to, aby se dostal mezi lidi."
"Myslím, že zrovna v tomhle případě je Brumbál výjimečně bez viny. Aspoň doufám."
"Jak vůbec přišel zrovna na tohle individuum?" položila otázku roku.
To by mě taky zajímalo. Třeba někde zakopl o nějakou jeho knihu ze Sibylina vlastnictví. Nebo loni v létě odtrpaslíkovával zahradu...
Nervózně se rozhlídla. "Jak dlouho jim může trvat vybrat košťata?"
"Košťata?" zarazila jsem se.
"Koště," rychle se opravila a omluvně se usmála.
"Co se děje?" chtěla jsem vědět.
"Proč?"
"Jsi nervózní. Neříkej, že ti tak vadí Lockhart."
Důvěrně se ke mně naklonila a ztišila hlas: "Ty nemáš tušení, jaká je to osina... Setkali jsme se s ním s Luciusem loni v létě. Ještě týden mi hučelo v hlavě. Věř mi, jestli překročí práh Bradavic, drž se na druhé straně hradu, jinak se ta krásná šedivá barva, nebo co to je, co nosíš přes rok, stane tvou pravou a té své můžeš dát rovnou sbohem."
Abych to vysvětlila: když jsem se pár týdnů po návratu do Bradavic, tentokrát v roli profesorky, dozvěděla, že mi půlka sboru přezdívá "Severusova malá sestřička", ze dne na den jsem přešla z černé na jakýsi odstín mezi šedou a bílou - říkala jsem jim přece několikrát, že z nich zešedivím, tak aspoň viděli, že to myslím vážně.
"Právě včas," vyskočila Cissa, když se ve dveřích objevil její manžel. I jeho oči padly nejprve na Lockharta a teprve potom se stočily k Narcisse, která už tou dobou byla téměř u něj. Letmo mi zamávala a oba zmizeli ven do Příčné ulice. Nejraději bych se zvedla taky a vypařila se, ale na Cissino místo dosedla odkudsi se vynořivší Valeria, v ruce dvě sklenky bílého vína. Jednu mi podala a přiťukly jsme si. Na zdraví. Na co jiného taky pít s cizím člověkem.
"Vám to nevadí?" kývla jsem s hlavou k hejnu srocenému kolem čaroděje v modrém.
Pokrčila koutky úst a zabodla oči do toho roje. "Ne… Mělo by?"
"Promiňte. Myslela jsem, že…" Jak zformulovat to, jak na mě od prvního dne působili? Co když bylo všechno jinak a já se jen spokojila s nejjednodušším vysvětlením? Nechtěla jsem způsobit nějaké faux pas, ještě než začne školní rok.
Pomalu upila trochu vína a postavila sklenku na desku stolu. Chvilku jizamyšleně otáčela na místě, než promluvila.
"Dokud obletují jeho, je mi to jedno. Je to jejich idol, mají na to nárok. Svým způsobem," odmlčela se a v očích se jí nebezpečně blýsklo. "Ale jestli na nějakou šáhne on, tak mu tu ruku urazím."
Málem jsem ukousla skleničku. Pokusila jsem se zamaskovat své vyprsknutí kašlem, ale to je tak staré a průhledné, že by se to mělo zakázat.
"Ale to je jen mezi námi," dodala a spiklenecky na mě mrkla.
Žádné komentáře:
Okomentovat