Že jste nečekali, že se tu tenhle týden něco opravdu objeví? :P
Quirinus pozvedl číši červeného vína a přiťukli jsme si. Chutnalo příjemně natrpkle.
"Jako život," řekl Quirinus, jako by mi četl myšlenky, a smutně se pousmál. Jeho oči se zakalily a na chvíli zmizely za ztěžklými víčky.
Chtěla jsem se natáhnout přes stůl a vzít ho za ruku, ale jeho tvář se náhle stáhla bolestí. Vyskočila jsem ze židle, abych mu pomohla, ale nedokázala jsem udělat jediný krok vpřed. Něčí ruce svíraly má ramena jak neúprosná klepeta. Chtěla jsem se otočit, podívat se do tváří těm, kdo mi bránili pomoci mému příteli, ale krk mi ztuhl a já se mohla dívat jen vpřed na děsivé divadlo. Neunesla jsem ten pohled a zavřela oči - a čísi hlas mi v hlavě našeptával, že vše je v pořádku, a já se cítila… v bezpečí.
Probudila jsem se. Od té doby, co do mě Severus nalil ten svůj utrejch, mám noční můry každou noc. Až ho potkám, budu si s ním muset vážně promluvit. Hned potom, co mu vynadám.
Ležela jsem rozpláclá v posteli, odhodlaná zůstat tu celý den. Byla jsem strašně unavená a naprosto neskutečně se mi chtělo spát. Počasí venku mě v mém odhodlání utvrzovalo. Obloha šedivá, tráva mokrá a mezi tím padající voda a vlezlá zima. Léto přesně jako to loňské, předloňské a všechna předešlá, co si pamatuju. Přetáhla jsem si deku přes hlavu… A pak asi nastal armageddon. Lekla jsem se natolik, že jsem zapomněla na své původní předsevzetí a vyskočila z postele. Spíš spadla, ale to je detail. Absolutně netušíc, co se děje, jsem civěla do krásně šedivého ubrečeného dne a snažila se najít původce předchozího rámusu.
Byla jím, jak se následně ukázalo, malá sovička, která se po chvíli objevila u okna a začala křídly a zobákem zuřivě mlátit do skla. Otevřela jsem a vpustila to malé stvoření, které vypadalo, že ho někdo právě vytáhl z pračky, dovnitř. Upustila mi k nohám uválený dopis a vztekle se rozkřičela. Sevřela jsem hůlku - jestli nezmlkne, má Petrificus jistý. Zřejmě vytušila, co mám v úmyslu, protože zmlkla a usadila se ke krbu, kde doutnalo pár posledních zbytků polen. Demonstrativně se ke mně obrátila zády. Doufala jsem, že si jen namlouvám, že její chování bylo uvědomělé. Sehnula jsem se pro rozmočenou obálku, klepla na ní hůlkou, aby se mi nerozpadla v rukou, než ji otevřu, a už vysušenou otevřela.
Má drahá Julie,
Co nejsrdečněji Vás tímto oficiálně zvu na slavnostní podepisování své nejnovější knihy Mé kouzelné já. Velice rád Vás i Vašeho partnera v Krucáncích a Kaňourech opět uvidím. Doufám, že si uděláte čas a přijdete. Těším se na Vás.
S láskou
Zlatoslav Lockhart
Zírala jsem na těch pár řádků napsaných na papíře s podobiznou jejich pisatele. On má i vlastní dopisní papír!
Sovička se ke mně obrátila. Skoro jako by pokrčila rameny a nasadila chápající výraz.
Ne, to je blbost.
Ale asi ne nadarmo jsou symbolem moudrosti. Tahle potvůrka mě začala děsit.
Protáhla si trochu oschlá křídla a začala čistit peří.
Zřejmě čekala na odpověď. Rychle jsem naškrábala na nejbližší cár papíru odpověď, kde jsem potvrdila svou účast - což jsem udělala už při našem osobním setkání - a připsala, že můj společník v žádném případě není můj partner. Od jisté chvíle jsem rozhodnutá zůstat sama.
Sovička přijala obálku, zhnuseně se podívala ven - a s odevzdaným zahoukáním vylétla do deště.
Pokud by si někdo myslel, že tím, že vylezu z postele, se ve mně probudí činorodost, šeredně by se spletl. Tyhle zvraty nálad a chování u mě nikdy nenastávaly, a proto jsem je nikdy asi nebyla ani schopná pořádně pochopit a ocenit.
Přihodila jsem do krbu pár nových polen, zapadla do ještě vyhřáté postele a zachumlala se do peřin. Lilo. Den nehodný mé aktivní existence. Tajemství run aneb Co jste o nich ani netušili počká. Se studiem se to nemá přehánět. Především o prázdninách. Hodila jsem tu tlustou těžkou bichli pod postel.
Nelidský řev zpod okna mě z postele vytáhl podruhé. Tím "nelidský" nemyslím nějak strašlivý (i když o tom by se dalo diskutovat), ale to, že neřval člověk, nýbrž Damien. Rozespale jsem nahmátla hůlku na nočním stolku…
Venku leje… Co dělá můj kocour venku? Už podruhé jsem otevřela okno. Damien bezmocně visel v úponcích Rupertova výpěstku a podle toho, jak sebou vztekle házel v marné snaze se vyprostit, ho stejně jako já nepokládal za zahradnický úspěch roku.
Asi to pošlu Pomoně…
…
I když…
Severus asi ještě nikdy žádnou květinu nedostal… Je nejvyšší čas to napravit.
A když už jsem v tom plnění tajných přání - Albus by jistě ocenil nějaký půvabný doplněk do bytu…
A já tu mám jedny neopakovatelné (doufám!) závěsy, které tu zrovna mít už nemusím…
Salazare můj milý, já jsem dneska tak hodná…
S pocitem velmi dobře odvedené práce jsem blaženě usnula. Venku lilo, ale dvěma lidem jsem dnešek prozářila sluncem. Jsem nedoceněná, ale pracuju na tom.
Žádné komentáře:
Okomentovat