Je krásná noční hodina, čas na kapitolku Křišťálu... Příště zas Pád :), prostřídáme to, ať se to motá... A já jdu spát.
Z kolem čtvrté se stalo skoro pět. Čas je irelevantní, když jste věštkyně a žijete stejně stále tak trochu mimo aktuální stav světa. Takové podružnosti, jako je přesná hodina, šly prostě vždycky pouze kolem mě. (V Bradavicích jsem se s tím později musela poprat, protože čas vyučovací hodiny byl přesně stanoven. I když upřímně pochybuju, že by si někdo všiml, kdybych někdy nedorazila…) A v neposlední řadě jsem ani nepočítala s tím, že se Zlatoslav opravdu dostaví. Oba jsme žili v naprosto odlišných světech - a ty se nikdy nekřížily. A pak tu byl ještě svět většiny kouzelníků a čarodějek, který šel už úplně mimo.
Nicméně - abych pořád neodbíhala - když jsem se po páté opravdu dostavila, stále tam seděl, zády opřený o kmen stromu, trochu poklimbával, ale vůbec nevypadal, že by se zlobil nebo mi chtěl cokoli vyčítat. Celkově byla tahle fáze našeho vztahu velice poklidná a dalo by se říct, že snad i harmonická. Když se dnes ohlédnu zpět, byl tohle začátek snad nejšťastnějšího období mého života. Ne, nestěžuju si na to, co přišlo potom. Co se stalo, muselo se stát. Věděla jsem to a byla jsem s tím smířená. Jenomže nikdo z ostatních věštcem nebyl a ti nechápali, že některé cesty osudu se zvrátit nedají. Většina drobných ano, ale s těmi hlavními je zbytečné bojovat. Vím to. Zkusila jsem to. Jen jsem se obrovskou oklikou a za vypětí mnoha sil dostala do místa, odkud se stejně dalo jít jediným směrem.
Hovořili jsme tenkrát o spoustě věcí, které nebyly Zlatoslav. To bylo překvapivé, zarážející, nečekané..., zkrátka - nedokázala jsem to pochopit, u někoho, jehož jedinou starostí podle mě do té doby bylo, jak vypadá. Náhle přede mnou nestál člověk, který si založil živnost na povrchnosti.
Tohle byl člověk s názory, které jsem se sama do té doby bála vyslovit nahlas.
A později už jsem zase nikdy nemohla.
Ale v tento krátičký úsek mého života, kdy jsem věštění zavřela do sklepení a zamkla, jsem mohla být upřímná. Mohla jsem si dovolit říkat věci, které by později byly nemyslitelné.
V následující době, kdy se většina mých bývalých spolužáků a spolužaček více či méně úspěšně zapojila do společnosti, já z ní zmizela. Přesto není nic, co bych na těch časech měnila, co bych chtěla zvrátit.
Došlo by k tomu všemu, kdyby tenkrát nepočkal? Je to jedna z těch cest, které vedou pouze k jedinému cíli?
Zřejmě ano. Pevně tomu věřím.
Co následovalo, nám bylo souzeno.
Nám všem.
***
Ani jsem si nevšimla, že jsme už opustili školní pozemky. Kraj už halila tma a světlo hvězd je - jemně řečeno - nedostačující. Ustali jsme v debatě o kletbě Imperius a paměťových kouzlech a beze slov jsme sledovali srpek měsíce, líně plovoucí po asfaltovém nebi.
Pak protrhl ticho. "Asi ti dlužím omluvu."
Chvilku jsem zpracovávala tu větu, v naivní představě, že sama pochopím její význam. Nakonec jsem se ale stejně zeptala.
"Omluvu za co?"
Ve tmě zazářily jeho zuby. "Za to, co jsem s myslel."
"Já si taky myslela řadu a věcí - a pořád myslím. A omlouvat se nehodlám. Měla jsem pádné důvody," poznamenala jsem.
Uchichtl se.
"A teď?"
"Ještě si nechám čas na rozmyšlenou."
"Opravdu vidíš budoucnost?" zeptal se bez předchozího varování.
Trhla jsem sebou. Jasnovidectví pro mě vždycky bylo citlivé téma. Něco, co mi spadlo bůhvíodkud na hlavu a já s tím vedla nerovný boj ve snaze se toho zbavit.
"Ano," šeptla jsem, jako bych přiznávala nějakou pohanu. "Ale snažím se to udolat. Předpokládám, že pokud se to necvičí, samo to nějak odumře."
"To je přece škoda, ne?," zeptal se klidně a zcela vážně.
"Cože?"
"Je to úchvatný a jedinečný dar."
"Nevíš, o čem mluvíš," odsekla jsem kousavě.
"Možná...," připustil váhavě. "My oba jsme jiní než...." Mávl rukou zpět k hradu.
"Ty jsi jiný. To je fakt. I když nevím, jestli v tom smyslu, jak ho chápeš ty. Já jsem osobitá."
"Věštkyně, která nevěští, není osobitá, ale divná."
"Kluk, co u sebe nosí zrcátko a pudr, je podezřelej."
"Mám problematickou pleť."
"Nejen pleť."
"Připomeň mi, proč jsem s těbou chtěl mluvit?"
"To ses mi za tu dobu ještě neobtěžoval sdělit."
K mému údivu se rozzářil. "A pak že neumím udržet tajemství!" řekl bez dalšího vysvětlení. Ve vzájemných urážkách jsme se vydali setmělou krajinou zpět k hradu, než si někdo všimne, že tam nejsme, a strhnou nám body.
Žádné komentáře:
Okomentovat