"Tady opravdu bydlíš?" zeptala jsem se nevěřícně, když mě zavedl ze vstupních dveří do místnosti, která se zdála být celým jeho bytem. Netuším, proč jsem se ptala, asi proto, že jsem potřebovala nějak reagovat a "OH!" mi nepřišlo zrovna nejvhodnější, ačkoli se vší silou snažilo vydrat na povrch.
Nevím, jak jsem si představovala Severusův byt. Vlastně jsem nad tím ani nijak zvlášť nikdy neuvažovala. Existence veškerých mých kolegů začínala a končila za hranicemi bradavických pozemků. Ale když nad tím teď uvažuju, nevím, jak jinak bych si to měla představit. Temná místnost, jejíž stěny byly do posledního místečka obloženy knihami v tmavých kožených deskách, mrňavá a stísněná. Ze stropu visel jediný lustr s několika svícemi, které se už ani nesnažily toto místnost prosvětlit a vnést do něho trochu života. V místnosti stály pouhé tři kusy nábytku - no, víc by ses stejně nevešlo. Stará pohovka, která pamatovala už horší časy - a zřejmě spoustu dle toho, jak vypadala, starý rozvrzaný stůl, a staré křeslo.
Dokonalý obraz majitele.
Celé to vypadalo, jako by tu po většinu roku ani nikdo nežil.
Což byla ostatně pravda.
Zkusmo jsem dýchla na polici knih, u které jsem stála. Blbost. Zvedl se oblak prachu a já se rozkašlala. Severus, který se mezitím ve svém plášti vlnil někde kolem stolu a cosi tam tahal, vzhlédl.
"Nešahat."
To jsem ani neměla v úmyslu.
Nakonec se narovnal, položil cosi na stůl a přiklopil to kovovou miskou.
"Pořád utíkají," poznamenal.
"Kdo?"
Zkoumavě se na mě podíval, zatvářil se nedůvěřivě a stručně odpověděl: "Přísady do lektvaru."
Mně to stejně ke spokojenosti stačilo a dál jsem se neptala. Ještě by se mi mohlo dostat detailů…
Elegantně převlál pokojem a hůlkou párkrát poklepal na hřbet jedné knihy.
Ve stěně se objevil úzký průchod.
"Tak pojď dál," vyzval mě.
Opatrně jsem vstoupila do místnosti velice podobné té první. Zde byla ale knihami obložená pouze jedna zeď, zbytek byl pokryt policemi s nejrůznějšími nádobkami nejrůznějších nepřitažlivých obsahů. Kdy nebyly knihy ani police, stály masivní staré skříně, na jejich obsah jsem teprve nebyla zvědavá. Když se za mnou protáhl i Severus, průchod se zavřel. Svíce osvětlovaly tohle místo ještě úsporněji než předchozí pokoj. Tohle nebyl byt pro klaustrofobiky.
Uprostřed místnosti bublal kotlík. Vycházely z něj těžké obláčky našedlého dýmu. Sotva se přehouply přes jeho okraj, spadly na zem, kde se líně převalovaly a kupily.
"Vaříš oběd?"
Zamračil se a podíval se na přesýpací hodiny. Už v nich zbývalo jen pár zrníček písku. Proplul kolem mě a pečlivě kontroloval obsah kotlíku.
"Co to má být?" zeptala jsem se, když jsem se taky naklonila nad hladinu čehosi, co ani nevypadalo tak strašně, jak to bylo cítit.
"Lektvar, odstraňuje zábrany…"¨
"Začínáš znít nebezpečně."
"… v mysli, čímž osvobozuje paměť," dokončil větu.
"Nebyla by jednodušší Myslánka?"
"Ne, když nevíš, jestli vůbec máš vzpomínku, kterou hledáš."
"Hm."
"A taky se mi nechtělo za Brumbálem."
Hlavní důvod byl venku.
"Zase by měl otázky, já bych si musel něco vymýšlet, on by to přišel, já bych dostal přednášku…" hudral a míchal tekutinou.
"Navíc od doby, co je tam Potter junior, mě sleduje na každém kroku, jako bych snad chtěl tomu spratkovi ublížit."
"To nechápu…"
"Já taky ne. Je to přece naše naděje proti Pánovi zla, ne?" ušklíbl se. "Osobně to vidím tak, že ho obětujeme v první linii a zatímco se Pán zla zaměří na něj, eliminujeme ho. Samozřejmě až poté, co nás on zbaví té osiny v zadku."
Neubránila jsem se úsměvu. "Co říká Brumbál na tvé plány?"
"Správné znění tvé otázky je: Co by říkal Brumbál na tvé plány, kdyby je znal," opravil mě a opatrně ochutnal své dílo. "Jenže Brumbál mé plány nezná, takže se vyhnu přednášce na téma vztahy na pracovišti, pozitivní motivace, kladný přístup ke studentům…"
"No jo, musíš se naučit myslet pozitivně a oceňovat kvality našich studentů."
"Oceňoval bych, kdyby bylo co. Zkusíš to?" nabídl mi pohárek.
Ocitla jsem se v komnatě se zrcadlem z Erisedu.
V ústech jsem cítila nepříjemně nasládlou chuť lektvaru.
Komnata pomalu nabývala ostřejších kontur.
Stála jsem ve svém těle na místě, kde jsem stála před necelým měsícem. Právě jsme se Severusem prošli vstupními dveřmi a uviděli ty tři postavy v kápích, omráčeného Pottera a umírajícího Quirinuse. Cítila jsem svého kolegu vedle sebe, i když jsem věděla, že jeho postava je jen vzpomínkou. Ale věděla jsem, že je se mnou, že na mě dává pozor, že je v mých myšlenkách.
Obrátily se k nám. Stále jsem nedokázala prohlédnout stíny halící jejich tváře. Mé tělo se zhroutilo, když na mě namířily hůlky a zasáhlo mě jejich kouzlo.
Zůstala jsem stát na místě.
Místnost kolem mě se rozplynula, zůstalo jen pár pohyblivých stínů a nejasných barev.
A hlasy, tlumené a rozmazané. Nerozuměla jsem jim, ale zdály se mi povědomé. A něco v mém podvědomí… Známý, potlačený pocit z dřívějška, jen jsem ho nedokázala nikam zařadit. Necítila jsem se ohrožená, právě naopak. Zaplavoval mě pocit bezpečí. Navzdory všemu, co se dělo okolo.
Probrala jsem se.
Tohle nám opravdu hodně pomohlo…
Severus se mračil na celý svět, ale zároveň se tvářil ohromeně.
"Působivé. Nikam nevedoucí, ale působivé."
"Vždycky ti ráda pomůžu."
Zamyšleně si mě prohlížel, čímž mi docela solidně naháněl strach.
"Asi bych tě měl vrátit tvému snoubenci, čeká mě spousta práce."
"Není můj…" Ale chytil mě za loket a za chvíli jsme stáli na prahu mého domku.
Severus otevřel dveře. "Vracím," zavolal na mou rodinu shromážděnou v pokoji. "Uvidíme se v Krucáncích," špitl mi do ucha a přemístil se pryč.
Podívala jsem se na Ruperta, vzpomněla si na Lockharta a uvědomila si, že snad nejnomárnělší muž v mém životě je Severus.
Udělalo se mi mdlo.
--------------------------
Prosím, prosím o komentíky a konstruktivní připomínky. A pokud byste měli námět na povídku... :)
Žádné komentáře:
Okomentovat