Celodenní třídnická hodina. Ještě navíc jsme začínali o hodinu dřív, protože minulý týden jsem se ptala, jestli v úterý se taky začíná v devět, a bylo mi řečeno, že v žádném případě, že už se jede podle normálních časů. A pak to změnili. Tak jsme to měli půl na půl - blbci, co se minulý týden ptali, dorazili na osmou, ted s visionem na devátou. Někde ta osmá ale figurovat musela, protože i někteří studenti s ní operovali. No nic.
Takže ráno dovedu svá děťátka pro klíčky a sekretářka mě tam před půlkou třídy zjebe, co tam děláme v osm, a proč teda dělá rozvrh na devátou. (Hádejte, kdo mi minulý týden cpal tu osmou.) Tak jsem si to teda v klidu vyslechla, nikam jsem ji neposlala a těšila se z toho, jaký obrázek si o mně mé dětičky už mohou začít dělat.
Prošli jsme si naše systémy a pustili se do řádu, protože co dělat jinýho, když děti neznám a ještě nemáme problémy. Nakonec jsme to ve škole zabalili a šli zkoumat okolí - jídelnu, knihovnu, odkud budou jezdit na tělocvik, míst na sraz na tělocvik venku... Někteří už potom vypadali dost sešle, tak jsme zapadli na kafe. Teda já na kafe, studenti na colu Když už jsme se zvedali, že půjdem do školy, zazvnil mobil. Volal mi jeden z asistentů, že se ztratili, jsou ve škole a kam mají jít. Řekla jsem mu, ať tam zůstanou, že už se vracíme. Mám totiž čtyři asistenty. Než jsme vyrazili, tak se tam dohadovali o dvou studentech, že celou vycházku nedají, tak že by nás cestou opustili a vzali je na oběd. Když už jsem je tedy po ukázání jídelny neviděla, nijak mě to nevzrušovalo. Nenapadlo mě, že se všichni čtyři na rohu zakecají a zůstanou tam i se svými svěřenci. Očekávala jsem průser, ale kupodivu zatím nic. Tak ještě není všem dnům konec.
Po návratu mi moje nová kolegyně řekla, že slyšela, že i minule jsem svoji třídu vzala do kavárny, oni to pak řekli ve škole a kolegyně musela pak té své kupovat aspoň zmrzlinu. O zmrzlině jsem věděla, ale tuhle souvislost jsem netušila Vysvětlila jsem jí, že sice jsme si sednout byli, ale každý platil svoje, já je rozhodně nezvala. Jak to ale oni podají dál, jak to další pochhopí a jak to potom interpretují, to už není na mně. Každopádně v mých očích zase stoupli. Prostě byli moji. Moje malá šmejďata.
Žádné komentáře:
Okomentovat