Pád 2 75
Zvláštní, jak funguje lidské myšlení. Jakmile o mně Zlatoslav řekne nějakou blbinu při večeři, všichni mu uvěří (bez ohledu na to, že jindy by je to ani nenapadlo), kdežto když já se to pokusím u oběda uvést na pravou míru, sklidím jen spoustu skeptických pohledů. Nejde mi do hlavy, že všechny tak nadchla a vzrušuje myšlenka, že bych tady letos skončila a příští rok jim donesla ukázat sebe v mladším a upraveném vydání s příměsí Ani-nechtějte-vědět-koho. Mají mě tak rádi, že chtějí, aby mé geny zůstaly zachovány pro další generace, nebo se mě prostě jen chtějí zbavit a vystrnadit mě z Bradavic někam do kruhu rodinného? (Spíš trojúhelníku, seženu-li otce… uženu-li otce…, jinak jsme z geometrického hlediska na rodinné přímce… úsečce… dítě - já…, a bez dítěte jsem jen bod… ať se jdou tady všichni bodnout!)
"Přestaň se šklebit, nebo ti řeknu, kdo byl otcem," utrhla jsem se na Severuse, kterému se nedařilo spolknout sousto, které držel v puse snad už dvě minuty, zatímco já vrčela na každého, kdo byl v doslechu, aniž bych musela zvednout hlas natolik, aby mě bylo slyšet ke studentským stolům.
Konečně polkl. "Proč by mě zrovna tohle mělo zajímat?" zamračil se a já na něj zůstala civět. Je pravda, že otec se o svém dítěti dozvídá zpravidla později než matka, ale v tomto případě jsem myslela, že to bude naopak. Když už to tu věděli naprosto všichni…
"Nech mě hádat - včera jsi nebyl na večeři," zkusila jsem první logické vysvětlení, co mě napadlo.
"Samozřejmě. Držel jsem dozor ve třetím patře."
Filius odložil pohárek s dýňovým džusem a rozkuckal se.
"Tak aby ses nedivil, až po tobě začnu vymáhat alimenty."
Jeho bledá tvář na chvíli získala barvu a nenávistně šlehl černýma očima po všech přítomných.
"Kdyby tady všichni místo těhle nesmyslů vynaložili své úsilí k nalezení Tajemné komnaty, tak už máme tu Zmijozelovu nestvůru dávno ochočenou u Hagrida na dvoře," pronesl nakonec a nasadil indiánský výraz "howgh - domluvil jsem".
"Když je řeč o Tajemné komnatě a té nestvůře…," vložil se do rozhovoru Zlatoslav, do téhle chvíle až podezřele zamlklý.
Severus okamžitě odhodil indiánský výraz a probodl našeho nejnovějšího kolegu očima. "Vy dnes v mé blízkosti nemluvte!"
***
Poprvé jsem byla opravdu ráda, že se přiblížilo období zkoušek. Těch svých pár lidí mám opravených hned a ostatní se aspoň zabaví a dají pokoj. Napětí mezi mnou a Minervou pozvolna povolovalo. Alespoň z její strany určitě (těžko ho mohla udržet, když se pokaždé, jakmile mě potkala, musela přemáhat, aby se nezačala smát), na mé se lehce kumulovalo. Nikdy jsem netvrdila, že mám závratný smysl pro humor, ale tuhle novou zábavu jsem zábavnou neshledávala. Severus se pro jistotu nebavil s nikým. I já byla ochuzena o jeho návštěvy, takže jsem začala dohánět všechny resty, co se mi tu mezitím nashromáždily - a taky jsem měla čas dospávat noční dozory. Pomalu jsem se zase dostala na pět až šest hodin spánku denně. Úžasné, co všechno zvládnete, když z někoho nemusíte páčit, co se mu zase stalo, že vás poctil svou přítomností. Jediný, koho nová situace vůbec nevzrušovala, byl - překvapivě - Zlatoslav, který si zřejmě ani neuvědomoval, do jaké situace mě dostal, a pokračoval ve své činnosti, jako by se nestalo vůbec nic. Taky bych chtěla umět být tak povznesená nad všechno okolo sebe.
Do všeobecných příprav na zjištění stavu vědomostí našich žáků zasáhla radostná zpráva, že mandragory už budou k použití (hurá, Norriska se vrátí!), a zpráva, o které se sbor nedokázal shodnout, zda je špatná nebo dobrá: Zlatoslavovi zmizeli raraši. Filch dokonce na chvíli přestal pátrat po té mé přízračné opici a neuháněl Minervu kvůli zmizelému schodišti, které bylo na svém místě (občas), viditelné a neporušené, ačkoli jsem měla pocit, že některé schody občas blednou a rozplývají se. Obzvláště v noci to byl docela zajímavý zážitek, jít po schodišti, které zrovna mění svou pozici a schod pod vámi zničehonic zmizne. Jako by nestačil ten jeden vadný schod, co do něj zahučím pokaždé, když na něj šlápnu. Už bůhvíkolik let. Udivuje mě, kolik tady máme rozbitých, nefunkčních a zrádných věcí. Na místě, kde se pohybují jedni z nejlepších kouzelníků v Británii (a já), by člověk tak trochu čekal, že tyhle věci někdo opraví.
Záhadu zmizelých rarachů jsem tajně kladla za vinu Severusovi, ale neodvažovala jsem se ho zeptat, jestli se ke Zlatoslavovi vplížil a otevřel okno nebo co udělal, protože se mi zdálo, že mě nevidí rád. Ne že by někdy skákal radostí, že mě vidí. Mě nebo kohokoli jiného. Vlastně myslím, že Severus by byl nejspokojenější, kdyby v Bradavicích nebyla ani noha.
"Vidím tu komplikované vztahy na pracovišti a v budoucnosti i v osobním životě," oznámila mi Sibyla s lupami zamířenými do kávové sedliny. (Nějaké mezilidské vztahy člověk prostě udržovat musí a Sibyla byla jediná, kdo mé těhotenství neuznával - i když asi jen proto, že to nebyla ona, kdo s tou myšlenkou přišel.)
Sledovala jsem ji s bradou zapíchlou v dlaních a lokty opřenými o stůl. "To já taky," přitakala jsem.
"A vážné nebezpečí…"
"Hm…"
"Ty mě nevnímáš!"
"Hm…"
Odtrhla své zvětšené oči od toho, co po mně zbylo v šálku, a zamířila je přímo na mně.
Škubla jsem sebou. "Poslouchám. Velké nebezpečí. Umřu."
"Tam jsem se ještě nedostala."
"Přemýšlela jsem…"
"To doufám."
"Hm?"
"Že máš dobrý důvod, proč na mě koukáš a absolutně netušíš, že na tebe mluvím."
"Jak dobře znáš Valerii a její sestry?"
Sibyla najednou byla ostražitost sama.
"Proč?"
"Lucius u mě narazil na Glorii a nebyl z ní moc nadšenej."
Přimhouřila oči. "Co u tebe dělal Malfoy a kdy u tebe byla Gloria?"
Ne že bych cítila povinnost se Sibyle zpovídat, ale vždycky byla jediná, s kým se v Bradavicích dalo nejvíc mluvit. Protože nehrozilo, že se od ní cokoli dostane někam dál. A i kdyby ano, nikdo by to nebral vážně.
"O Velikonocích," odpověděla jsem po pravdě. "Co chtěla ona, nemám zdání, a on se mě snažil přesvědčit, s jak nevhodnými lidmi se stýkám." A taky si šel vyzvednout ty své věcičky, co by mu ministerští mohli zabavit, kdyby je u něj našli. Dostatečně s předstihem, než vyexpeduje Brumbála z Bradavic, protože pak by asi ani u mě nebyly v bezpečí. Mizera. "Co vlastně měly se Smrtijedy tak zásadního?"
"Na to zeptej spíš jí, to je jejich soukromá rodinná věc," vyhnula se odpovědi.
"Ale ty víš, o co jde," naléhala jsem.
"To je jen mezi nimi. Pokud ti to bude chtít říct, řekne ti to sama."
Proč se mi tu nikdy nic neřekne? Mám někde ceduli "neposkytovat ŽÁDNÉ informace"? S uraženým obličejem jsem se odlepila od stolu a opřela se o opěradlo.
A pak mi to došlo.
Vítězoslavně jsem se na Sibylu usmála.
Je tu přece někdo, na koho se mohu o informace obrátit v nouzi nejvyšší.
"Nevadí, zeptám se Zlatoslava."
Žádné komentáře:
Okomentovat