74. kapitola

Pád 2 74

---

S náležitými kruhy pod očima (školní noční dozory, snad se to neuchytí) jsem si nalila něco, co nebyla dýňová šťáva, ale co to bylo, to se mi nepodařilo identifikovat, a zamžourala na stůl, co to vlastně dneska máme k snídani. Tousty. Zase. Překvapení! Přitáhla jsem si nejbližší tác a začala jeden po druhém rozebírat a zkoumat složení, než jsem si všimla, že mě okolosedící příslušníci pedagogického sboru zvědavě pozorují. Zvedla jsem hlavu a podrážděně vypálila: "Co?" Dostalo se mi stejně hodnotné odpovědi: "Nic." Pokrčila jsem rameny. Nebudu nikoho nutit, aby se tu se mnou dělil o své pocity z toho, jak se přehrabuju v jídle. Když mi to nezakazují, tak souhlasí.

"Pokud tam hledáš nějaké převratné novinky, tak se nesnaž. Už celá desetiletí se tady sází na osvědčenou klasiku," ozval se nakonec Severus, který jako jediný mé počínání zcela zjevně neschvaloval. Než jsem stihla zareagovat, ozval se Filius: "Jen ji nechte, kolego."

Překvapeně jsem k němu zalétla očima, ale nic dalšího se nekonalo, tak jsem to nechala být. Člověk se nemá v ničem šťourat, když se mu stane něco pozitivního. Severus se zakabonil, ale umlčet se nedal.

"Jak máme studenty učit kulturu stolování, když tu předvádíš tohle?"

"Když studenti přijdou Bradavic, tak už jíst umí. Já je jen učím podívat se, co si strkaj do pusy, a pasivně nekonzumovat, co se jim předloží."

"Ty ses dneska nějak špatně vyspala nebo jak si to mám vyložit?"

"Ty si nemáš vykládat nic a já se nevyspala vůbec. A to poslední, po čem teď toužím, jsou rybičky v toustu… Těch jsem si užila včera večer u Hagrida až kam." Asi brumblálovatím. Děsivé zjištění.

Popřikrývala jsem zase všechny tousty a rozhlédla se po stole, jestli máme něco bez tuňáka. Máme. Kafe. Silný, černý… Přesně to, co potřeboval můj organizmus, aby mě dopravil do postele, než úplně vypne. Sotva jsem se ale natáhla pro konvici, setkala jsem se s nesouhlasnými reakcemi. Stáhla jsem se zpět a cítila se dotčeně. Nejen že mi tu bude kazit radost ze života Minerva těmi svými stupidními podezřeními a konspiračními teoriemi, za které by se nemusel stydět ani Severus, když jde Pottera, ale ani to kafe se mi nepřeje.

"Filch si přeje prošetření prošetření těch schodů," vzpomněla jsem si najednou.

Několikero očí na mě zůstalo zírat, až to Minerva nevydržela a zeptala se: "Jakých schodů?"

"Těch zmizelých," vysvětlila jsem, ale asi ne moc dobře, protože následovalo klasické "Co?", takže jsem upřesnila: "Už jsou zpátky."

Minerva si mě soustředěně prohlížela, jako by si myslela, že mi přeskočilo, a hledala sebemenší důvod k tomu, aby si to mohla přestat myslet.

"Máme prošetřit zmizení schodů, které nezmizely?"

"Jo."

"Aha." Zase ten pohled. No co, vyřídila jsem, co jsem měla.

"Jdu si na chvíli lehnout," oznámila jsem všem vespolek a opustila Velkou síň. Ať si to přeberou v mé nepřítomnosti. Stejně jsou všichni divní. Absence Brumbála jim leze na mozek. Asi budu muset vyrazit za Aberforthem, ať sem podnikne kratičkou návštěvu pro zlepšení morálky.

Rufus mě přivítal plavným skokem na rameno a obtočil mi ocas kolem krku. S povděkem jsem přijala kus nabízeného pomeranče.

"Ty tu máš stejně nejvíc rozumu, viď?"

Vycenil na mě zoubky v jakési variaci na úsměv (ty fotky Zlatoslava musí pryč).

"Tohle už mi nedělej."

Vzala jsem si z nočního stolku jednu ze zbývajících esejí (díky těm nočním hlídkám se mi dařilo vše opravovat v rekordním čase) a padla s ní do postele, i když mi bylo předem jasné, že se proberu nejdřív za tři hodiny s přilepeným pergamenem na obličeji.

Kupodivu jsem se mýlila.

Vzbudila jsem se ani ne za půl hodiny, jak jsem zjistila při pohledu na hodiny, když mé srdce po krátké zástavě následované bušením, jako bych právě oběhla celé školní pozemky s vlkodlakem za záda, přešlo do takového chodu, kdy jsem byla schopná začít uvažovat, že tohle bude asi moje smrt.

Z krbu se hrabala Sibyla, prskala a trousila kolem sebe saze, protože - světe, div se - já u sebe čas od času topím.

"Ty jsi těhotná?" vybafla na mě s vyvalenýma očima za lupami, které eufemisticky nazývala brýle.

"Zbláznila ses nebo sis přeležela vnitřní oko?"

"Právě mi to oznámil Zlatoslav."

"Co může Zlatoslav vědět-" Merline!

Merlinemerlinemerlinemerlinemerline!

Celý můj minisvět se se mnou zatočil.

"S kým o tom ještě mluvil?" vyjekla jsem.

Povytáhla obočí. "Zlatoslav?"

No samozřejmě že se všemi! Touhle dobou už to bude vědět i Brumbál.

Na čele mi vyrazil studený pot.

Merlinemerlinemerline!

Hlavně nepanikařit. Zachovat si chladnou hlavu.

Merlinemerlinemerline!

Protiva!

Musím umlčet celý sbor, než to někde zaslechne Protiva!

Překotně jsem vylétla z postele, přičemž jsem se zamotala do deky, ztratila rovnováhu a přistála hradní vědě u nohou, která to ČEKALA, protože v pravou chvíli couvla o dva kroky nazpět.

"Mám to brát jako negaci Zlatoslavova výroku?"

"Ber to, jak chceš, já jdu negovat Zlatoslava."

Nevzrušeně pokrčila rameny a zmizela v krbu. Než ji pohltily zelené plameny, zaslechla jsem ještě, jak si mumlá něco o tom, že spolehnutí je už jenom na křišťálové koule, ale detaily mi unikly, jak jsem popadla kliku - a vrazila do Minervy. Kčertu!

"Opravdu se omlouvám, ať jsem provedla cokoli, já to pak napravím, slibuju, ale teď mám problém," vychrlila jsem ze sebe a zkusila ji oběhnout, jenže stará dáma byla hbitější, než jsem čekala, takže se mi to nepodařilo a já jí zase stála čelem, nešťastná a rezignovaná. Každou vteřinou se to může dozvědět Protiva a složí o mně báseň, kterou nedostanu z hlavy do nejdelší smrti. Budu ho muset zabít. Jen co přijdu na to jak.

"To je mi jasné. A o tom s vámi chci mluvit. Nemyslím si, že je vhodné… ve vašem stavu… Měla byste se šetřit."

"Zatraceně, já nejsem… co?" Šetřit? Žádné noční služby? Žádné krmení tříhlavých psů? Žádný tlustočerv? Žádné… Opravdu o tom uvažuju? A co bych řekla za devět měsíců? Ups, asi omyl?

"Já si toho cením, ale ať jste slyšela cokoli, já…"

"Podívejte, to je jenom vaše věc a…"

A čí?

Rozhlédla jsem se po chodbě. Studenti sešikovaní pod dohledem učitelů právě zahájili střídání učeben. Tohle nebyl nejlepší čas a nejlepší místo.

"Pojďte sem," zatáhla jsem ji dovnitř a v bezpečí za zavřenými dveřmi na ni vychrlila tu novinu. Pokud se dá jako novina označit zvěst, že všechno zůstává při starém.

"Nevím, jak na to Zlatoslav přišel, ale já si žádnou rodinu nezakládám."

Minerva si mě chvíli nevěřícně měřila pohledem, ale potom váhavě přikývla na znamení, že něco, co jsem řekla, k ní dolétlo.

Jenže zřejmě v jiné formě, než to opustilo mou pusu.

"Já vám rozumím, ale ať je mezi vámi třemi cokoliv, neměla byste činit rozhodnutí, kterých byste mohla později litovat."

Na tohle nemám čas. Musím zavřít Zlatoslavovi a ostatním pusu. S kým co mám, zjistím později.

"To není rozhodnutí. Vy jste jenom odhalili moje tajemství, který ve skutečnosti nemám!" hájila jsem své rozhodnutí zůstat ve stavu netěhotných.

Další skepse.

"Potom vám to vysvětlím." Zkusila jsem se znovu prosmýknout kolem Minervy, ale opět neúspěšně.

"Kam vlastně tak pospícháte?" zarazila mě.

"Musím zabít Zlatoslava."

"Ten má teď stejně hodinu ve čtvrtém ročníku."

Zatraceně, na to jsem zapomněla. Rezignovaně jsem se opřela čelem o zeď a úkosem zkoumala Minervin výraz a snažila se odhadnout, jestli věří spíš mně nebo jemu.

"Kdo všechno to…?"

"Obávám se, že všichni, kdo byli včera na večeři."

Už včera. Srdce mi spadlo o řádný kus dolů. Jsem o den pozadu.

Teď už jsem nemusela tolik spěchat. Zpoždění mám tak jako tak.

"A ví se, kdo bude otcem?"