třetí část
Sledoval ji, jak zvolna přejížděla štíhlými prsty po hřbetech tlustých starých knih a s lehkým zájmem klouzala pohledem po jejich názvech. Občas po nějaké vyjela prsty až vzhůru, mírně ji vyklonila z police a zase ji vrátila na místo. A zase pokračovala dál. Vzorová ukázka nudy. Aspoň to předpokládal. On sám seděl na židli muže, který za své křeslo mohl děkovat právě jim dvěma, ačkoli její úlohou si nebyl dvakrát jistý. Pokud šlo o Alburyho, jeho post byl zaplacen a touto službičkou si Lucius Malfoy koupil jeho hlas. Nebyl ostatně jediný, takže ho ani moc netížilo svědomí. O svých konkrétních jednáních s ní Lucius raději nemluvil, i když tušil, že tuší - a buď je schvaluje, nebo je jí to jedno. Klonil se spíše k druhé možnosti. Byl si jist, že kdyby jí to bylo proti srsti, nepohne s ní nikdo a nijak.
Sklouzla prsty o polici níže a nastoupila stejnou trasu v protisměru.
Albury obýval svou kancelář zatím jen krátce, necelé tři měsíce, ale už zde byl patrný jeho duch - všechno pedantky srovnané, ve všem panoval řád, ke všemu existoval klíč. Určitě měl i ponožky srovnané podle odstínu šedé. Lucius zahnal tu myšlenku jak obtížný hmyz a ohlédl se po Julii, aby zjistil, kam až se dostala.
Stále stejná řada, jen o pár kroků vedle. Někteří lidé se opravdu dokážou zabavit.
Pousmála se nad jedním titulem a pokračovala dál. Nadechl se, aby jí řekl, jak moc ho tohle její popocházení rozčiluje, ale nakonec se rozhodl mlčet. Taky si mohla sednout naproti němu a strávit zbytek času zíráním do jeho obličeje.
Náhle se zastavila. Zvedl hlavu, aby zjistil, co se stalo. Nevšímala si ho. Opatrně vytáhla jednu knihu a začala v ní listovat. Trochu se musel zaklonit, aby dokázal identifikovat titul.
"Černá magie?" zeptal se se zájmem. Nemohl ale říct, že by ho to překvapilo. Od setkání v Bradavicích spolu vedli již několik… poučných rozhovorů.
Ledabyle pokrčila rameny a dál převracela stránky, jako by hledala něco konkrétního. "Neexistuje pevná hranice mezi černou a bílou magií. Existuje jen magie a je jen na každém čaroději, jak ji bude uplatňovat," promluvila nevzrušeně, s očima na zažloutlých stranách.
"Nabíráš kurs na scestí."
Pohrdavě si odfrkla. "Tam jsem od chvíle, co mě ta hučka poslala do Zmijozelu." Možná se měl urazit, ale místo toho se jen usmál.
"Tohle tady nejsou zrovna populární názory," řekl, když ona i nadále mlčela a věnovala se jen své knize.
"Spousta názorů tady není populární," odvětila, aniž by odtrhla oči od usmolených stran. "To vím sama velmi dobře, nemusíš mě poučovat."
"Copak? Nějaké novinky v otcově práci? Slyšel jsem, že prý se na pár věcech nepohodli s naším ministrem a jeho pozice momentálně není taková, jaká bývala." Nikdy o něm ani o své matce nemluvila, tak využil stávající situaci.
Pobaveně se usmála a na chvíli se na něj podívala. "Až si přečtu noviny, tak ti řeknu."
"Spousta těch, co teď tráví svůj čas v Azkabanu, začínala podobnými úvahami," navázal na předchozí téma. " A spousta Smrtijedů taky," rýpl si.
Šibalsky na něj mrkla. "Na to zapomeň. Já se nedružím."
"Brumbál by ti to netrpěl?"
Pokrčila rameny. "Nevím. Nikdy jsem se neptala." A zase se vrátila ke knize.
Mlčky pátral v jejím obličeji a hledal nějaké společné rysy s Irene nebo Giorgiem. Bylo možné, že se v jejich dítěti jejich vlastní rysy vyrušily? A po kom zdědila ty své oči? Určitě ne po tmavookém otci. Nevybavoval si, jaké měla její matka, ale nebyly to oči, z nichž jste měli pocit, že skrz vás vidí, když chce. Jako by tušila, nad čím dumá, odložila knihu a nasadila vyčkávavý pohled. "Co?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou. "Nic."
Přimhouřila oči a chvíli si ho prohlížela. Pak to nechala plavat a zase si nalistovala stranu, kde skončila.
Nechal ji přečíst dva řádky.
"Ten komik nahoře je tvůj objev nebo zase rodičovské doporučení?" Komikem nahoře měl na mysli mladíka v sále, jehož s sebou přivedla na ministerský ples a pro Luciuse to byl další ukázkový příklad matlala. Nechápal, kam na ty své objevy chodí a jak s nimi vůbec dokáže vydržet v jedné místnosti a neusnout. Jako by se ji rodiče (i ona sama) rozhodli unudit k smrti.
"Ten komik má jméno," zavrčela.
"To pravděpodobně ano, ale nemá cenu si ho pamatovat."
"Třeba je to ten pravý."
Skepticky se na ni podíval.
Zastrčila knihu zpět. "No tak není, já vím." A pokračovala v literární cestě napříč policemi.
"Proč to vůbec děláš?"
"Co?"
"Taková kouzelnická spodina!" opovržlivě si odfrkl.
"Každý nemáme vážené předky."
"Promluvila dcera muže z jedné z nejváženějších-"
"No dobře!" přerušila ho naštvaně. "Pochopila jsem."
"Ale já ne.
"Nemyslím si, že by ti po tom něco bylo."
Povytáhl jedno obočí. NIKDO JINÝ s ním nemluvil tímhle tónem. NIKOMU JINÉMU by to netoleroval. "Není, jen mě to zajímá."
"S tím zvládneš žít," odbyla ho a vytáhla další knihu.
Ve skutečnosti měl dávno svou teorii. Věděl, že její rodiče nevědí přesně, co jejich dcera občas dělá, ale něco tušit museli. Možná se ji jen podvědomě snažili navést do usedlého a bezpečného života. A ona to prostě jen nevědomky přejala. Její povaha se tomu ale vzpírala a neustále se snažila vyklouznout z pout, které si sama připravovala - a kterými ji poutaly i Bradavice. Již několikrát jí nabízel řešení, samozřejmě že ne nezištně, protože nesobeckost je sice krásná a vznešená věc, ale naprosto nepraktická, jenže ho vždy odmítla. Z jemu neznámého důvodu setrvávala v Bradavicích a nepřipouštěla si myšlenku, že by mohla odejít a využít svůj potenciál v jeho službách. Stále se té myšlenky ale nedokázal zbavit. Vždyť ani sám velký Brumbál ji z ničeho nepodezíral. Jen díky tomu, že tahle samotářka dokázala mistrně utajit, že vůbec má něco k utajení…
Ovšem od té podivné události po jedné z návštěv ministerstva s ní v tomhle ohledu vůbec nebyla řeč. To sice nebyla ani dříve, ale potom už to teprve bylo ztracené.
Konečně dorazil Albury. Nejistě pohlédl na Luciuse sedícího suverénně na jeho místě a černovlasou ženu, která si ho vůbec nevšímala, jen si četla v jedné ze zabavených knih.
Pro jistotu znovu na oba kývl. "Mluvil jsem s Cantrellem. Dostaví se do patnácti minut. Zrovna ho zastavil ministr ohledně nějaké… záležitosti." Očividně si nebyl jist, co všechno může před Julií vyslovit, a tak se zdržoval veškerých detailů. Lucius mu za to byl vděčný a pokynul jí, že může odejít. Zdvořile se s oběma rozloučila a odešla zpět do té slávy.
Když se do sálu vrátil i on, našel ji ve společnosti Cissy. Stály spolu u stěny a obě se něčemu smály. Když si ho všimly, obě přestaly. To se mu nelíbilo. Byl ale rád, že se Cissa aspoň trochu baví, protože ačkoli se obdobných událostí účastnila kvůli svému postavení pravidelně, většinu z přítomných bytostně nesnášela a opovrhovala jimi. Člověk ale potřebuje něco, po čem by mohl šlapat cestou vzhůru.
Chvíli s nimi postála a pak se odpojila, asi hledat muže, se kterým se rozešla o necelé dva týdny později. Ten večer ji zahlédl už jen jednou, a sice když se bavila s Brumbálem a Popletalem, na tváři perfektní společenský úsměv, dokonale skrytá pod maskou. A jemu by něco vyčítali! On už tenhle výraz znal velmi dobře. Věděl, jak rychle dokáže svou masku nasadit a jak mistrně s ní umí zacházet. Občas ho napadala otázka, zda si to vůbec uvědomuje, zda ji nenasazuje i sama před sebou.
On sám byl sice svědkem pár okamžiků, kdy zavrhla veškerou přetvářku, a musel tak čelit jejímu skutečnému já, ale ani tak z ní nebyl příliš moudrý. Nevěděl, kam zařadit dívku ze dne, kdy padl Pán zla, dívku, která ho bez jediného racionálního důvodu odvezla z Godrikova Dolu. Bez otázek a přitom naprosto si vědomá skutečnosti, kdo je a co se stalo. Chladnokrevná a chladná, nikdy se nepídící po mrtvém, kterého nechali za sebou na svém útěku. Dodnes nezjistil, jak se tam bystrozorové dostali tak rychle a jak se jim tak rychle podařilo vztyčit nad vsí ochrannou bariéru, ze které nebylo pomocí kouzel úniku. Pár se to podařilo, ale pak náhle byl konec. Viděl, co se stalo Cockburnovi, když se pokusil přemístit… Měli snad mezi sebou zrádce?
Tehdy jí nevadilo, kým je. Nevadila jí jeho minulost. O to více ho zarazilo, když mu jen o pár let později tak zuřivě vyčetla smrt Attawayových. Nikdy dříve ani později u ní neviděl tolik zášti a nenávisti vůči všemu, čehož představitelem se pro ni v tu chvíli stal. Nemohl sice spolehlivě vyvrátit možnost, že Smrtijedi opravdu měli na svědomí smrt manželů Attawayových, přece jen bojovali proti Pánovi zla, ale osobně neviděl důvod, proč by měli ještě někde okolo toho sólově likvidovat jejich dceru, která tou dobou snad ani nebyla plnoletá, studovala ve Zmijozelu a navíc ani nijak neodsuzovala černou magii.
Byl svědkem chvíle, která mu zřejmě utkví v paměti do konce života. Chvíle, kdy vyšel ze svého sídla a uviděl ji stát na trávníku. Narcissa stála pár kroků od ní a smála se. Málokdy ji viděl takhle se smát. Ale bylo nemožné chovat se jinak. Julia vypadala jako nějaká bizarní socha, kterou jim tam postavil nepříčetný sochař a utekl, aby si své dílo nemusel vzít s sebou. Naprosto nehybná, jako vytesaná z mramoru, strnule držela malého Draca na celou délku svých paží, což vyžadovalo poměrně velkou sílu vzhledem k jeho tehdejšímu věku, a dívala se na něj, aniž by uhnula pohledem, jako by se dívala na něco, co ještě v životě neviděla, a bála se, že jí to něco udělá, když přeruší oční kontakt. A Cissa ji přesvědčovala, že děti nekoušou…
Viděl v jejích očích uspokojení a potěšení z moci získané nad lidmi, jimiž dokázala manipulovat. A zahanbení, když si uvědomila, že to postřehl.
Zažil okamžiky, kdy se dravec spoutaný v jejím nitru osvobodil a ukázal, čeho je schopen. Než ho zase pohřbila za společensky přijatelnými maskami.
Kdysi si myslel, jak kluzký je Severus Snape, když se mu podařilo vyklouznout z ministerského obvinění a získat na svou stranu Albuse Brumbála. Ale ona mu spolehlivě šlapala na paty.
Pro tohle všechno si nikdy nebyl jistý, na které straně by stála, kdyby…
Jako by se rozpínala do několika směrů, aby si mohla vybrat, kudy se vydat… Bez toho, aby to rozhodnutí kdy učinila. Ale nikdy si za žádnou z těch cest nezavřela vrátka. V tomto si byli podobní. Dokázali se přizpůsobit, využít příležitost ke svému užitku, přežít.
Ještě vědět, kde se v té rovnici nalézá svědomí…
Žádné komentáře:
Okomentovat