Věnováno Alici - díky za "objednávku" a díky za ten večer, jsi poklad.
Praštila jsem sebou do pohovky v obýváku a poprvé od doby, co jsem se vrátila, mi nevadilo, že všude kolem bylo ještě nedávno centrum orgií, a zhnuseně jsem se nesnažila nadnášet kvůli představám, co se asi dělo na nábytku, na kterém jsem zrovna seděla. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, že Maryannina přítomnost byla v některých částech domu stále ještě patrná, i když ještě minulý týden jsem kvůli tomu vyšilovala, když mi Bill nechtěl pomoci s výměnou vstupních dveří, protože prý to, že se jich dotkla menáda, není důvod, proč je vyhazovat. Jistě, v jeho domě hnily mrtvoly, ale neodehrávaly se tam bakchanálie, tak sem asi chodil přijít na jiné myšlenky. No co, řekla jsem Samovi a do večera bylo zařízeno. Je docela k pláči, že jediný schopný chlap v okolí je pes.
Ale Maryann mě teď netrápila. Netrápil mě ani Russell - Eric řekl, že je to zařízeno, takže asi i bylo. Netrápil mě ani Jason - a to bylo co říct, protože on byl expert na to, jak mi zvednout mandle, protože není nad to, umět číst myšlenky, když je váš bratr… jak to říct… Řekněme, že sotva se vzdal snu, že se vyspí se vším v okolí dvaceti mil, co nosí sukni, a přestal si v duchu přehrávat své úspěchy, sotva ho přešel jeho náboženský zápal , militaristické nadšení a touha zabít všechny mrtvé… nemrtvé... neživé… No, "neživé" asi ne, to zní jako hornina… Ale rozumíme si, ne? Sotva ho přešla touha zabít (znovu) zhruba polovinu mých známých, rozhodl se, že se dá k policii. K policii!!! V Bon Temps! A když i z toho sešlo, ujme se nějakých kočičích lidí, co vyráběj a dealujou drogy. Vlkodlaci jsou aspoň jen sjetý na V… A ještě ne všichni! Ne, ani Jason a výplody jeho mozku mě teď nevzrušovali.
Ne, mou mysl zaměstnával jediný muž. Muž, kvůli kterýmu jsem se namočila do všech těch věcí kolem upírů, kvůli kterýmu po mně šla upíří aristokracie (Věřili byste, že upírům vládne král a královna? A to o jejich správě vím jen to, co mi laskavě prozradil Bill nebo Eric, když mi díky nim momentálně šlo o krk - asi abych mohla být poctěná, kvůli čemu umřu. Když jste mrtví, tak se asi na život díváte jinak. Hlavně na život někoho jinýho…), kvůli kterýmu mě málem zabili vlkodlaci, menáda (Menáda! Bakchantka! V Americe!), psychopatický přítel mé kamarádky a co já vím, co ještě, člověk pomalu už ztrácí přehled. A hlavně kvůli kterýmu jsem zjistila, že jsem napůl víla. V jednadvacátým století. Dovedete si představit něco potupnějšího? Víla! VÍLA! Až zavedou do životopisů kolonku pro živočišný druh, budu v háji.
Ale zpět k zemřelému…
Ono se říká "o mrtvých jen v dobrém", ale momentálně mě na něm nenapadalo jediné pozitivum mimo toho, že nedýchal. A ani to nebyla v případě upírů žádná výhra, protože ani tohle definitivum v jejich případě jaksi nebylo vůbec definitivní. To je tak těžký, zůstat mrtvej?! Co je na tom takovej problém? Kdyby umřel za občanský války, jak původně měl, měla bych svatej klid. Já kvůli němu nasazuju svůj krk, plahočím se bůhvíkam, poslouchám plány na ovládnutí světa a on - ON!!! - on mě málem nechal zabít, ještě než jsme se poznali! Kdybych aspoň mohla říct, že mi od začátku lhal - ale on mi lhal ještě dřív! Fakt výkon. Chlapi by neměli být nesmrtelní. Za života nepřijdou na nic kloudnýho, takže dát jim nesmrtelnost, aby mohli rozvíjet své přirozené nadání, to je úplně proti evoluci.
A to má ještě tu drzost požádat mě o ruku!
Odklidím ti z cesty všechny, co by tě mohli ohrožovat, protože tě miluju a chci, abys byla naživu, i když já v tvým životě nebudu… Tuhle řeč snad nějakej chlap vymyslel už ve starověku a oni si to od tý doby geneticky předávaj!
A když to na něj praskne, přijde na řadu varianta Ale tenkrát jsem tě přece ještě neznal, pak jsem tě poznal a zamiloval se, miluju tě takovou, jaká jsi, nikdy jsem nikoho tak nemiloval a nikdy nebudu… Genetika, jinak to není možný.
Musíš mi věřit! Na základě čeho asi? Zachrání mě před zabitím, který zinscenoval… Tvrdí, že jde k soudu a možná to nepřežije, a přivede si "dceru"… "Unesou" ho do přepychový vily, kde se může svobodně pohybovat a pak přísahá věrnost jejímu majiteli…
Jo, pak ho sice málem zabila bejvalka, ale ve světle posledních událostí jsem dost na pochybách, jestli to náhodou nebyl zcela opodstatněný akt. Znala jsem ho o dost kratší dobu než Lorena, ale čas tu očividně nehrál roli.
Nejhorší na celé té situaci ale nebyl fakt, že mi lhal, ne…, nejhorší bylo, že jsem mu opravdu věřila! Vždyť všichni pořád lhali, to bylo přece normální. Dýchali, lhali… Viděla jsem jim do myslí, tak jsem to věděla. Jak jsem teda přišla na to, že když je mrtvej a já jeho myšlenky neslyším, že mu můžu věřit??? Vždyť jsem je poslouchala odmalička! Mladí, staří, nikde žádný posun! Kde jsem vzala to, že smrt něco změní?
Byl sice mrtvej, ale pořád byl jen chlap.
Žádné komentáře:
Okomentovat