Konečně jsem našla kapitolku Křišťálu. Už od konce školního roku byla napsaná, ale nějak jsem se nemohla dostat ke zveřejnění. Buďte prosím shovívaví, jsem na začátku.
PS: Na Pádu se pracuje, ale s podtitulem jsou problémy... XD
Kasandra, Kasandra, Kasandra… K žádnému jménu jsem nikdy necítila tolik zášti jako ke své praprapra… Byla už mi otlučena o hlavu tolikrát, že jsem byla samá boule. A všichni se ze všech sil snažili vytvářet nové a nové.
Vystřelila jsem ze dveří s úderem poslední vteřiny, jen pryč od těch všech uctívačů té obrovské vědmy, které já nikdy nebudu sahat ani po kotníky. A ani nechci. Co je mi do budoucnosti? Ať si je taková, jaká chce být. Já ji nechci špehovat. Nezajímá mě jasnovidectví. Jedna jasnovidka už v rodině byla, tak myslím, že jako dynastie už v tomhle ohledu máme splněno. Která jiná tohle může říct? Ať se v tom šťourají jiní.
Rychlou chůzí jsem zdolala nádvoří a zamířila do parku. Vztek ve mně vřel a utužoval mou nenávist k osobě, která i po desítkách let stále vrhala svůj stín na náš rod - a hlavně na mě. Vztekle jsem mrštila knihu do prvního křoví, které jsem potkala. Za letu se otevřela, vyplivla několik papírů s mými poznámkami a pak žuchla někam do trní. Sledovala jsem, jak se osvobozené papíry třepotají ve vzduchu a poklidně přistávají v trávě okolo. Štvalo mě to. Všechno mě štvalo. Všichni mě štvali. Jako snad už posté jsem přemýšlela, že odsud odejdu.
Ale kam bych mohla jít? Její jméno bylo prokletí, které se za mnou táhlo kamkoli. Ať jsem se kamkoli hnula, dříve nebo později se mi zase drze šklebila do obličeje.
Mrcha.
"Tím to nevyřešíš."
Škubla jsem sebou, protože jsem předpokládala, že jsem tu sama, a otočila se za tím hlasem. Jeho původce stál pár metrů přede mnou a zářivě se na mě culil tím svým pověstným úsměvem, kdy jsem čekala, že se mu konečně ty zuby vysypou z úst a bude klid. Tenhle floutek svou otravností dost silně šlapal na paty i drahé Kasandře. Rozhodla jsem se ho ignorovat a jít si po svých. Zůstal tam stát, jako bych snad na něj použila svazující kouzlo.
Dlouho mu to ale nevydrželo.
Bohužel.
"No tak počkej," zavolal. "Nezlob se."
Ani nevím, proč jsem se zastavila a počkala, až mě dožene. V ruce držel mou knihu a pod ní - oči mi tam sjely úplně automaticky a já se musela zamračit - jeden výtisk Odhalování věcí budoucích. Všiml si mého pohledu a bleskurychle obrátil knihu tak, aby na mě její hřbet nemířil. To byla snad první věc, kterou jsem u něj kdy ocenila.
Smířlivě se usmál a podal mi mou učebnici, opravenou a nezmačkanou. Váhavě jsem si ji vzala zpět. Čekala jsem, co z něj vypadne, co po mně může chtít, protože my dva se spolu nikdy nebavili.
Znovu se zazubil - teď už to byl zase ten jeho klasický sebejistý úsměv.
"Sibyla, že?"
Úžasný.
Po těch několika letech ignorace a nevšímavé existence si byl schopen zapamatovat mé jméno.
I když moc jistě při tom nevypadal.
Mlčky jsem kývla a čekala dál.
Další úsměv.
Nevím, čeho tím chtěl dosáhnout. Fanklub za zády neměl a já se do něj vstoupit nechystala.
Zřejmě mu to došlo, protože se náhle zatvářil vážně. Na takový výraz jsem u něj nebyla zvyklá a do této chvíle jsem ani nevěřila, že je ho schopen na své tvářičce vykouzlit.
"Co děláš zítra odpoledne?" zeptal se a věnoval mi další pomněnkový pohled.
V ten moment mé obočí vystřelilo až do nebes a čelist spadla až na zem. Vykuleně jsem na něj zírala s pusou dokořán.
"Kolem čtvrté tady? Vyhovuje?"
Oněměle jsem přikývla.
Ulehčeně se usmál, párkrát pokýval hlavou, jako by mi chtěl ještě něco říct, ale nic neřekl, jen zdvihl ruku k pozdravu.
"Na věštkyni se necháš dost snadno vyvést z rovnováhy," utrousil na odchodu přes rameno.
Mrštila jsem po něm svou učebnici, ale byl rychlejší a uskočil stranou.
Žádné komentáře:
Okomentovat