Léta plynula podivným tempem. Neuběhlo jich tolik, přesto se to někdy zdálo jak celá věčnost. Celý život strávila zde. V tomhle domku, jehož okna teď svítila do tmy. Vždycky svítila do tmy. V tomhle domě si jako malá hrála, v tomhle domě snila, když dospívala…
V tomhle domě snila, když dospěla.
O muži, jehož nikdy nemohla mít.
Dívala se na ta rozzářená okna.
Po všech těch letech byla zpět. Měla by přece něco cítit.
Po všech těch letech byla zpět. Měla by přece něco cítit.
Ale necítila nic.
Od chvíle, kdy odešla, nic necítila.
Od chvíle, kdy vtrhl do jejího života a vše obrátil naruby, nabral život (a to, co přišlo) špatný směr.
Medúza zvedla tvář k černým nebesům.
Hvězdy se nemění. Jsou jednou z mála konstant v … životě. Vše ostatní se změnilo. Starý dům, nová rodina. Ne, z těch stěn nedýchala minulost. A už vůbec ne její. Nový život pohřbil vzpomínky.
Noví lidé, nové vůně, nové zvuky.
Co čekala?
Její domov byl pryč.
Čekala vůbec něco?
Proč se vůbec vracela?
Čas se tu dávno zastavil, přesto tu ale vše bylo jinak. Kdysi domov, dnes naprosto cizí místo. Ostatně jako všechna ostatní místa.
Jen zde se ale tato skutečnost jevila bolestivější.
Obrátila se k tomu domu zády.
Jako tehdy… Jen s jediným rozdílem - tentokrát už věděla, že dnes je to naposled.
Dnes je to definitivní.
Žádné komentáře:
Okomentovat