Seděla jsem ve škole a koukala z okna. Bouřilo, tak jsem hlídala, kdy uvidím kapky - měla jsem samozřejmě otevřená střešní okna. Najednou opravdu začalo kapat. Vyběhla jsem do kanceláře, jestli si můžu doběhnout zavřít okna, do čtvrthodinky jsem zpět (čekal mě pohovor s ředitelem). Už pršelo docela hezky. Vyběhla jsem do bytu - dveře do pokoje otevřené. Že bych ráno nezamkla? Vejdu dovnitř, na posteli sedí správce a měří lištu. "To nic, já jsem hned pryč". "To nevadí, já taky, já jdu jen zavřít okna." Zvedne hlavu, koukne, jak dovnitř stříká (zase takovej vostřák, abych měla okna úplně vyklpený, když tam nejsem, nejsem), "hm, to asi jo, no..." A pak se mi někdo diví, že nemám chlapa. Zabouchla jsem všechna okna a běžela v dešti nazpět. Asi 30 m od našeho průchodu najednou koukám - na ulici dešťová clona. Vždyť přece tolik neprří, říkám si. A pak vidím, jak se ta clona blíží. A pak jsme se potkaly - v tu ránu jsem byla úplně durch, do školy jsem dorazila, jako bych cestou spadla do rybníka. Všichni se mi zasmáli, během dvou minut přestalo pršet a já šla na pohovor k řediteli o svém budoucím směřování a platu.
Žádné komentáře:
Okomentovat