3.12.
Před nějakým časem jsem byla u kartářky. Vždycky jsem měla z podobných záležitostí strach, ale protože mé nejlepší kamarádky byly, byly nadšené a pořád mě k tomu ponoukaly, zvědavost nakonec převážila a zkusila jsem to taky. Pokud nechcete, nic špatného vám teoreticky přece říct nesmí, a byla jsem zrovna ve stavu, kdy jsem potřebovala popostrčit nějakým směrem. Zkrátím to: potřebuju to furt a po návštěvě u opěvované dámy jsem se cítila spíše rozpačitá než cokoli jiného. Zkrátka jsem měla pocit, že mi řekla přesně to, co asi někdo v mém věku má chtít slyšet. (Mimo jiné jsem se dozvěděla, že do dvou let bych měla mít dítě, nejpravděpodobněji dceru - což neprojde, protože jsem prošla kalendář a hezké holčičí jméno tam není. Zato jsem našla takové hrůzy, o kterých jsem ani neměla tušení, že se v našem kalendáři vůbec kdy vyskytovaly.)
Hlavně mě ale zajímalo, co já a slavné školství. Jak asi mnohé z vás vědí, v pravidelných intervalech mám zdrhací tendence a tou dobou jsem nad perspektivním místem pedagožky /pedagogické asistentky taky váhala, zda radši neutéct jinam. Kamkoli jinam. Paní mi řekla, že zůstanu a že si polepším. To jsem ani nikterak nezpochybňovala. V mém postavení je zlepšením skoro všechno, takže to ani nedá moc práce.
Neuběhl ani týden a navalily se na mě projekty. Bojovala jsem s nutkáním dojít milou vědmu nakopnout. Tou dobou už jsem měla vymyšlené jméno pro holčičku. S kamarádkou jsme zjistily, že obě chceme totéž a už jsme se i dohodly, že ani jedna od své dcery neustoupíme a naše malé slečny se budou jmenovat stejně. Nyní od tohoto úmyslu zvolna upouštím, protože se tak zřejmě bude jmenovat půlka města. Všichni jsou jak navedení. Takže budu mít nakonec Hildegardu a nazdar. Stejně jsem nikdy děti nechtěla.
Můj kariérní postup ale vyvrcholil včerejškem. Nejdřív jsem se dozvěděla, že mi zbývá jeden den dovolené, tak se použije na Vánoce. Protože je ale jen jeden, v dalších pracovních dnech mám psát motivační články na web, aby se nám studenti zapojili do projektu (u nějž jsem jedna z vyškolených a měla bych motivovat, ale sama zrovna dvakrát motivovaná nejsem), a připravit celý program přeshraniční výměny - co se udělá u nás, co u nich, za kolik, doprava atd. Vše se projedná v pátek na poradě. Načež mi bylo sděleno, že se mi sníží plat, ale jestli chci, mám si obepsat nějaké organizace, jestli by nebyly ochotné přispět.
Překlad: Zkrouhnou mi prachy, který už teď jsou skoro horší, než kdybych seděla doma na prdeli na podpoře, ale aby se to vykompenzovalo, navalej mi práci a já jako budu doma ze svýho mobilu (!!!) obvolávat kde co, abych zjistila, kdo nás kde bude vozit (jsem odjinud, než kde pracuju, takže fakt zdejší firmy neznám) a za jakých podmínek, dohadovat program k místům, který neznám, protože jsem k tomu očividně kvalifikovanější než místní, psát motivační články (ano, teď jsem FAKT motivovaná!) a ještě žebrat, jestli mi někdo nepřispěje na plat. A v pátek se potáhnu přes jižní Čechy do práce a zpět. Veselé Vánoce a šťastný nový rok.
No, mohu Vám říct, že firmy obepisovat plánuju - jenže místo nějaký přiblblý žádosti o příspěvek rozešlu životopis. Šla jsem do školství, ne na charitu, tohle fakt nemám zapotřebí. Za chvíli snad budu platit za to, že můžu pracovat, ne? Celý dni se smolím s přípravama, řeším projekty, který jsou mi u prdele a kterým nerozumím a nevidím v nich žádný smysl a praktický přínos, mám smolit zprávu pro sociálku - a za to si sotva zaplatím ubytování a cesty. A ještě o prázdninách pojedu na poradu. Jasně. Celá žhavá.
PS: Všimněte si, že jsem s článkem vydržela čekat celý den. Psát ho včera, to by bylo výrazivo, protože tak vytočená jssem už hodně dlouho nebyla. Ale je hezké, že mi to bylo podáno v tomto pořadí, protože být to obráceně, tak jsem ji asi místo nevěřícného zírání poslala na místě na prdele.
Žádné komentáře:
Okomentovat