Pád 3 27
Dopřála jsem si horkou sprchu a s plným vědomím toho, že nedaleko ode mě spí studenti na dlažbě, jsem se pohodlně zahrabala do své měkké postele. Hned poté, co jsem z ní vyhodila Rufuse, ačkoli mi bylo jasné, že sotva zaberu, bude zpět. Do dvou minut jsem nevěděla o světě - a do deseti už zase ano.
"Severusi, jestli nejsi náměsíčný, tak mi ani nezkoušej vysvětlovat, co tu děláš," zamumlala jsem rozespale, když jsem identifikovala, co mě proti mé vůli přivedlo k vědomí.
Poslechl mě. Neobtěžoval se s vysvětlováním, místo toho mi na peřinu hodil dopis. Zamžourala jsem na roztrženou obálku.
"Ať už jsi mi napsal cokoli, tak pokud mi to nepřečteš, do rána se o tom nedozvím. Ovšem pokud jsi mi složil báseň, přemůžu se a přečtu si to sama."
"Není potřeba." Sklonil se, vzal si obálku zpět a vytáhl z ní přeložený list bělostného papíru. Na jedné jeho straně jsem zahlédla pár slov. Přivřela jsem oči a vytáhla si pokrývku výše. Třeba se mi povede usnout a přesvědčit samu sebe, že se mi to jen zdá - ačkoli nevidím jediný důvod, proč by se mi mělo zdát právě o Severusovi. "Nechám ti překvapení na ráno."
Ráno jsem se vzbudila s pocitem něčeho neurčitého a zřejmě bezdůvodně ostražitá. A naprosto odůvodnitelně rozlámaná. Nejsem už nejmladší, abych po nocích po hradě prováděla vytrvalostní běhy s vlkodlakem. Celé mé tělo protestovalo proti úmyslu otevřít oči, až jsem zapochybovala, zda ten úmysl vůbec mám. Vlastně ve chvíli, kdy jsem začala s pochybami, jsem ten úmysl zaručeně neměla, přesto zase jednou zvítězil duch nad hmotou a já oči přece jen otevřela - a ty se vzápětí zastavily na jednom jediném místě. Severus spal ve značně nepohodlné pozici v křesle - napůl opřený, napůl svezlý dolů, zamotaný ve svém plášti, s nohama položenýma na mé posteli. S botama položenýma na mé posteli! A já si bláhově myslela, že se mi to zdálo. Jestli mé sny budou mít nadále takovéhle následky, přestanu spát.
"Severusi!" vyjekla jsem.
Zamračil se do prostoru a pomalu otevřel oči. Během půlvteřiny si odbyl pocit dezorientace a zamračil se na mě.
"Můžeš mi - krátce - podat nějaký rozumný důvod, proč jsi tady?"
Protáhl si zdřevěnělé tělo a tiše zaúpěl. Věk je mrcha. Spustil nohy z mého ještě včera večer čistého povlečení a konečně se posadil jako člověk.
"Dojdi se podívat ke mně a nebudeš klást takhle hloupé otázky."
"Máš mou plnou pozornost."
"Ani si nedovedeš představit, jak dlouho jsem o téhle chvíli snil."
"Tak si ji užij. Další takovou už nezažiješ. Tak co se u tebe děje tak zásadního, že ses rozhodl strávit svůj čas tady se mnou? Ne, že bych si toho necenila."
Místo odpovědi mi podal obálku. Mám dojem, že už jsem ji viděla. Podezřívavě jsem si ji vzala - a pak mi to došlo. "Ty jsi tady celou tu dobu?"
Podíval se na hodiny. "Jestli celou dobou myslíš dvě a půl hodiny, pak ano."
"No, když se to podá takhle, tak to tak nevyzní," připustila jsem neochotně a rozložila dopis. Vyskákala na mě řada ošklivých slov.
"Co to je?"
"Znepokojení rodiče."
Stáhla jsem čelo soustředěním - tak silným, jakého jsem byla po dvou a půl hodinách spánku schopná (což nebylo nic moc extra). "Co?" To byl jediný výsledek, k jakému jsem se propracovala.
"A tohle mám v kabinetě několikrát i ve zvukové podobě."
"Tak proč je neumlčíš?" Už když jsem to vypouštěla z úst, jsem věděla, že se ptám jak idiot, takže jsem se pro ten výraz, jakým mě obdařil, ani nezlobila. Zasloužila jsem si to.
"Kdyby se objevily najednou, tak by to smysl mělo. Když se ovšem objevují v nepravidelných intervalech, ztrácí své řešení na efektivitě."
"Zkoušel jsi zavřít okno?" Mně to od nevyžádané pošty pomáhá. Na chvilku. "Máš u sebe vůbec okna?"
Nestála jsem mu ani za odpověď.
"Jak se to tak rychle dozvěděli?"
"Máme tu nastěhovanou polovinu sboru bystrozorů, v noci sem zavítal i ministr, tak co bys řekla?" To bude dnes celý den takhle milý? "Rodiče vyhrožují stažením dětí ze školy, dokud si tento náš problém nevyřešíme." Vyhrožují nebo slibují?
Náš problém? Z Azkabanu uteče vězeň a my to máme řešit? Nepřeceňuje nás lehce naše společnost? "Přežili baziliška, ale Black jim vadí? Co budou dělat za rok?"
Vrhl po mně pohled víš-něco-co-já-ne? a pak pokrčil rameny.
"Myslíš, že to bude ostatním školám stačit, aby Brumbála odradily od toho nesmyslu s pohárem?"
"Doufat můžeš." Namáhavě se zvedl a narovnal záda. Spolkla jsem, co jsem měla na jazyku ohledně jeho kondice, protože by se mi to mohlo vrátit.
"Jdu se převlíct," zahuhlal.
"Díky za informaci."
Když odvlál do sklepa, odploužila jsem se do koupelny a snažila se nepodívat na tu hrůzu, co by na mě moc ráda koukala ze zrcadla. Jestli by vypadala tak, jak se cítím, byl Severus můj hrdina, že nezařval leknutím, sotva se probudil. Máme strop, co zrcadlí venkovní počasí (což by bylo super v Karibiku, ale tady to mohlo napadnout opravdu jen někoho rozumu mdlého), ale aby někdo přišel s kouzlem, po kterém budete aspoň v zrcadle vypadat po ránu jako člověk, to ne. Za půl hodiny jsem se už ale nějakým způsobem zkulturněná nacházela na cestě do Velké síně. Až přede dveřmi mi došlo, že se dnes asi nenasnídám, protože celé prostory okupují studenti ve spacích pytlích. Otočila jsem se na podpatku a vrátila se zpět. To zas bude den! Zavolala jsem Narbyho, aby se mi postaral o nezbytnou hladinu kofeinu v krvi. Severus, nastěhovaný v mé pracovně a převlečený v identickém oblečení, v jakém odešel, si poručil taky. Nahlédla jsem přes hradbu knih na stůl, abych identifikovala, s čím se mi to tu rozložil, a odhalila několik znepokojených dopisů vyděšených rodičů našich Zmijozelců.
"Ty se je snažíš uklidnit?" Ano, znělo to tak absurdně, jak jsem si myslela. "Jsi si jistý, že jsi na to ta nejpovolanější osoba?"
Žádné komentáře:
Okomentovat