Kdo tu chtěl romantiku? No, tak... hm... :D Kapitolu jsem slíbila věnovat Colleen. Ona ví a já to tu psát nebudu. Přání, aby se kapitola líbila, je samozřejmě určeno vám všem. Příjemnou zábavu.
Rebelantsky jsem propustila studenty z hodiny o pět minut dřív, abych mohla dřív vyrazit k Brumbálovi na udílení důležitých rad do života a pedagogické praxe (Kornelius poslal dopis) a nepotkala náhodou na chodbě Lupina končícího na čas. Stačí, když se s ním uvidím nahoře. Ještě pořád jsem mu neodpustila, co o mně řekl. Já vím, ono se to nezdá jako nic špatného, ale co se má co bavit o mně? Má spoustu lidí z Nebelvíru, o kterých si může navykládat kde co, komu jen se mu zachce, tak co si bere do pusy Zmijozel? A taky mě štve, že nevím, co mu na to řekl Severus, protože jestli nesouhlasil, zmetek jeden, a on je toho víc než schopen… Ale ani mě nehne, abych se ho ptala. Jsem člověk, co si nechá dobrovolně vymazat z paměti večer jen proto, abych zjistila, jestli si na to vzpomenu - jedná takhle někdo, kdo se ptá? Potřebuju terapeuta. Bohužel u Aberfortha pořád hnízdí někdo z ministerstva. Cisse si taky nepostěžuju, protože jednak ji to nezajímá, jednak by mě teď byla schopná zabít, a abych vyrazila za Lucasem, no… Zajímalo by mě, jak bych to musela podat, aby se nevytratila hlavní myšlenka. Minerva mi nevěří ani nos mezi očima, Filius je sice minichlap, ale chlap a smál by se mi ještě napřesrok, Sibyla snad ani neví, kdo je Lupin… Zatracenej Brumbál, zrušil mi veškeré vztahy a staví mě do pozice, kdy si snad začnu psát deníček. Nebo budu prostě mluvit s jedinou inteligentní bytostí na hradě. Jenže přimět Rufuse, aby aspoň minutku vydržel na jednom místě, když zrovna nespí, je nad mé síly.
Tradičně jsem zůstala tvrdnout pod schody do ředitelské pracovny, protože neznám heslo. Už se tu mračila Rolanda. Z téhož důvodu. Už už jsem se nadechovala, abych jí vylíčila, jak se cítím dotčená, ale naštěstí jsem se zarazila včas. Nepotřebuju tu ventilovat nic, kde figuruju já a Severus blíže, jak v odstupu několika vět. Ne po konci loňského školního roku. Takže jsem se sice nadechla, ale vzešel z toho jen univerzální pozdrav. Snad. Nějak podezřívavě si mě prohlížela, ale snad jsem se jen nakazila Severusovou paranoiou.
Jediný člověk (mimo Brumbála), kdo zná kdykoli heslo k přístupu na schody, dorazil až chvíli po nás. Jako vždy byla Minerva nesmírně překvapená, že čekáme dole. Mám pocit, že si myslí, že čekáváme na ni. To má sice pravdu, ale v našich pohnutkách je mimo na celé čáře.
Severus s Lupinem dorazili v další várce společně s Filiusem. Oba vypadali dost nedůtklivě a Filius se tvářil, že právě absolvoval nejdelší cestu po schodech ve svém životě. Než skončí září, ještě budou všichni s láskou vzpomínat na Zlatoslava. Aspoň někdo vnášel slunce do těhle kamenných zdí. Sice jsme se všichni chovali jako při úpalu, ale v Bradavicích nebude nikdy panovat harmonie, na to musí být nějaký přírodní zákon. Nebo máme divnou auru. S ním to tu jen nabralo naprosto netušené obrátky.
Po večerním programu, který by se dal shrnout slovy "nemluvte s nikým, kdo by mohl být uprchlík z Azkabanu" a který byl neustále narušován Severusovými připomínkami, díky nimž se zprostředkované Korneliusovo kázání protáhlo o dobrou čtvrthodinu, jsme se odebrali na večeři. Minerva důstojně, cestou ještě něco řešila s Lupinem, já rychle, aby mě náhodou nikdo nedohnal, Severuse si tam Brumbál ještě nechal. Asi zase něco s Potterem - mimo Pottera se tu stejně nic neřeší. Nechápu, co jsme tu dělali v období před ním, a nechápu, co tady budeme dělat v období po něm. Bradavice určitě spadnou.
Na celém dni bylo nejlepší, že jsem se dostala opravdu rychle do postele. Když se snažíte vyhnout konverzaci se všemi lidmi, které potkáte, najednou jdou věci, co by jindy byly nemyslitelné, nádherně jednoduše.
Spala jsem už asi tři hodiny, když mě něco probudilo. Ze zvyku jsem to přikládala za vinu Rufusovi, že už zase někde štrachá, takže jsem se v první chvíli ani neobtěžovala otevírat oči. Jenže štrachání nepokračovalo, alespoň ne tak, jak jsem očekávala. Nastražila jsem uši a přivedla se do bdělejšího stavu. Ne, Rufus to nebyl. Damien taky ne. Někdo tu byl. Někdo tu dýchal. Zvážila jsem pro a proti toho, abych dala najevo, že jsem vzhůru. Sirius Black by se mi po ložnici asi nepoflakoval, takže vynechám možnosti obsahující variace na téma "otevřu oči a někdo mě podřízne". Když budu dělat dál, že spím, bude mi tu šmejdit dál. Co se mi může stát nejhoršího, když otevřu oči? Někdo po mně bude něco chtít. To je dost pádný argument. A kdybych nebyla tak zvědavá, určitě by to vyhrál.
Otevřela jsem oči. Byla tma. Překvapivě. Zamžourala jsem do tmy a ostřila na stíny tmavší než ten zbytek tmy. Nemohla bych být krtek. Zešílela bych. Najednou se jeden z těch stínů pohnul.
"Myslel jsem, že spíš."
"Spala. Co tu děláš?"
"Přemýšlel jsem…" Postel vedle mě se prohnula, jak si přisedl. Odtáhla jsem (vyškubla zpod přisednuté deky) nohy, vadí mi, když se nemůžu hýbat, jak bych chtěla.
"Čekám něco světobornýho, když už kvůli tomu nemůžu spát," zavrčela jsem na něj.
"… o tom, co říkal Lupin," pokračoval, a abych náhodou nepochybovala, co přesně má na mysli, sklonil se ke mně.
Zaplavila mě vlna vůní přísad do lektvarů z jeho pláště a mastné černé vlasy se mi otřely o tvář…
Vzbudila jsem se zpocená a srdce mi bušilo. I když jsem měla chvíli pocit, že se o mě pokouší infarkt, takhle rychle jsem z postele ještě nikdy nevyskočila a tak rychle jsem schody k Sibyle nikdy nevyběhla. A doufám, že už taky nevyběhnu. Nepotřebuju psychoanalytika, nepotřebuju deníček, potřebuju panáka!
K mému úžasu byla hradní vědma vzhůru. Ačkoli se nezdálo, že by ji to obzvlášť těšilo. Mrzutě mě pozvala dovnitř, bez řečí mi nalila skleničku čehosi a odplula do ložnice. Flašku mi nechala na stole. Nesnáším, když tohle dělá - když se chová, jako by předem věděla, o co jde. Vždycky se pak začnu bát, že na tom věštění opravdu něco je, což mi docela nahání husí kůži.
"Nechceš vědět, proč jsem tady?" zavolala jsem na ni, když už jsem byla schopná ovládat svůj hlas. Ujala jsem se láhve a vyrazila za ní.
"Ne," rezolutně odmítl jindy tak mystický hlas z ložnice. No co, stejně tu zůstanu. Teď dolů nepůjdu ani náhodou. Chci zpět své krásné noční můry! Než riskovat tohle ještě jednou, radši už nikdy nepůjdu spát. Takhle zvrhlé podvědomí můžu mít jenom já. Než rok skončí, tak toho Lupina snad zabiju.
Žádné komentáře:
Okomentovat