Lehce jsem smísila první a druhý díl - v tom smyslu, že jsem Jakeovo "přiznávání" posunula krátce za Edwardovo odhalení.
Jacob se díval všude okolo, jen ne na mě. Co jsem komu udělala? Copak z tu z toho nedostatku slunce vážně všem měkne mozek? Ani jsem se nepokoušela artikulovat svou odpověď, něco jsem zavrčela a nechala ho tam stát. Během okamžiku jsem ho zase měla v patách.
"Když já ti to nemůžu říct. Ale kdyby sis vzpomněla, jak jsem ti tenkrát na pláži v La Push vyprávěl…"
Problém byl, že Jacob toho vždycky nakecal strašně moc. Kdybych si pamatovala všechno, co mu kdy vylétlo z hlavy, měla bych hlavu jak balón.
"Nech to plavat," odsekla jsem podrážděně. Když se se mnou nechce vídat, může to říct narovinu a ne se vytáčet jak malý dítě.
"Ale já chci, abys to věděla. Věci by se tím strašně zjednodušily, kdybys věděla, co opravdu jsme."
Nevěřila jsem vlastním uším. Dělá si ze mě srandu? Obrátila jsem se k němu a on zase sklopil hlavu jak spráskanej pes. "Ale já ti to opravdu nemůžu říct."
Tohle nemělo cenu. Bylo to jak dohadovat se s Edwardem.
"Hele, já s tím zvládnu žít."¨
"Ale já bych byl opravdu rád…"
"Tak mi pošli e-mail."
"To nejde."
"Neříkej, že nemáte v rezervaci internet."
"Máme, ale slíbil jsem… Musel jsem slíbit, že to neřeknu."
"Tak není co řešit."
"Ale…"
Ještěže Jake nechodí do školy ve Forks, to už by bylo nad mé síly. I Edward vydal za dvacet. Od toho svého velkého doznání minulý týden jsem ho měla neustále za zády, protože se mě snažil přesvědčit, že se mýlím. I teď jsem zahlédla na cestě parkovat jeho auto. Jake si ho taky všiml, něco zavrčel, stáhl ocas, stroze se se mnou rozloučil a odjel na své motorce směr rezervace. Nejradši bych taky někam vzala roha, ale moje auto stálo vedle Edwardova.
Rozhodla jsem se ho ignorovat a vrátit se do domu. Geometrie se mi zdála jako úžasné řešení dnešního odpoledne.
Když jsem vzala za kliku, už stál u mě.
"Bello…" začal, když už jsem byla v domě. Šel za mnou až do obýváku, trochu jsem doufala, že je Charlie doma, ale nebyl. Škoda. Musela jsem se Edwardovi věnovat sama.
"Co tu dělal ten indián?" zeptal se, jako by mu do toho něco bylo.
"Přišel mi říct, že se mnou nemůže mluvit," odpověděla jsem ze slušnosti.
"Bello, já…" zasekl se a nasadil vážný výraz. Věděla jsem přesně, co přijde, a pokusila se to utnout už na začátku.
"Edwarde, prosím, dneska ne, nemám náladu." Zhroutila jsem se na gauč a odevzdaně čekala na nevyhnutelné.
"Ale já jsem opravdu upír." A bylo to tady.
"Kdybys byl upír, nepotřeboval bys pozvání do domu?"
"Pověra."
"Dejme tomu. Ale shrňme si fakta…"
"Vidělas to přece na vlastní oči."
"Edwarde. Na vlastní oči vidím někoho, kdo žije v lesích-"
"Izolace od lidí," skočil mi do řeči.
"-nepije lidskou krev-"
"Říkal jsem ti, že jsme vegetariáni."
"-a blýská se na slunci, místo aby se proměnil v prach."
"Kosmetický problém."
"Pořád mi z toho vychází bludička."
"Nejsem žádná bludička, jsem upír."
Upřímně - radši bych chodila s upírem než s bludičkou. To je v dnešní době přece jen trochu nedůstojné. Ale viděla jsem Drákulu, viděla jsem Buffy, viděla jsem nespočet upířích hororů. V jedné věci shodovaly všechny - vysvitlo slunce - a kdo nespal v rakvi, byl rozfoukán větrem. Nikdo z nich se netřpytil jako diskokoule a nebydlel v proskleném domě uprostřed lesů. Možná bych mohla Edwardovi nějaké dvd půjčit. Bladea. A Vílu Amálku.
Žádné komentáře:
Okomentovat