Pád 2 58
"Neviděla jste někde mého raracha? Včera jsem je počítal a mám pocit, že se mi jeden někde zaběhl. Sice to nemohu říct jistě, protože chvilku nepostojí, ale docela mě to znepokojuje."
Upřela jsem na Zlatoslava upřímně nevinný pohled plný soucitu, ačkoli někde hluboko ve mně mě hryzlo svědomí a pocit viny. Samozřejmě jsem věděla, kde se pohřešovaný modrý tvor nachází. Ale zároveň se mi nezdálo zrovna nejvhodnější to teď svému kolegovi sdělit.
Leží paralyzovaný pod mou postelí, obalený pavučinami, promiňte, já na něj zapomněla.
Brumbál po mně vrhl jeden z těch svých pohledů přes půlměsíčkové brýle, kdy povytáhl obočí a koukl přesně přes hranu brýlí, takže podle mě nemohl vidět skoro nic. Radši jsem na to ale nespoléhala a věnovala ten nechápavě nevinný pohled i jemu. Naštěstí neměl tendence nějak zasahovat do hovoru, protože seděl o několik míst ode mě a hned se začal věnovat Minervě, která s upjatým výrazem zahájila nějaký delší projev.
"Snad vám nezačali utíkat," pronesl Severus a dokonce se pokusil o zúčastněný tón, Nevyšlo to, ale snaha se cení. Zlatoslav zcela odfiltroval kousavost té poznámky a naklonil se přese mě, aby na Severuse lépe viděl. Následoval dlouhý monolog o raraších, z něhož jsem nevnímala skoro nic.
"… neuvěřitelně přizpůsobiví a inteligentní. Nevěřil byste, s čím vším si dokážou poradit…"
Byla jsem myšlenkami daleko odsud. Musela jsem myslet na dvě malé děti a na muže, se kterými jsem se seznámila v nedávné minulosti. Jistě, bylo nevyhnutelné, že se v novém bydlišti budu muset seznámit s novými lidmi, ale zvažovala jsem ze všech stran, zda si vůbec mohu dovolit pustit je do svého života. Byla to předčasná úvaha, ale nedokázala jsem se jí ubránit.
"… se dokonce naučil kouřit z dýmky. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem ho toho zlozvyku zbavil, ale při mém systematickém přístupu neměl šanci…"
Pustit do svého života dospělého bylo vždy snazší. Dospělí nevidí, co vidět nechtějí. Dospělým se dá lépe lhát, dá se jimi lépe manipulovat. Ale dítě, které teprve objevuje svět, ještě nemá utvořen svůj světonázor, předsudky, všímá si věcí kolem sebe… Děti jsou nebezpečné.
"… chápu, že má profesionalita a zodpovědný přístup může některé lidi zarážet nebo v nich vyvolávat velkou úctu…"
"Tím se netrapte," odvětil Severus a dál něco nevzrušeně žvýkal.
Zlatoslav se tou poznámkou nenechal vyvést z konceptu a potěšeně pokračoval dál. "Vždycky jim říkám, že pro člověka, který má tolik zkušeností jako já, to nepředstavuje takový problém. Tím ovšem nechci nijak snižovat své zásluhy."
"Ovšem," uklouzlo mi a Lockhart získal dojem, že ho pozorně posloucháme oba.
"To si lidé samozřejmě uvědomí a tím spíše si mě považují. Nejen pro mé schopnosti, ale i pro mou skromnost a nezištnost. Znal jsem třeba jednoho čaroděje z Cornwallu, který…"
Ovšem jak se jich zbavit?
Ale chci to vůbec?
Na co si to vůbec hraju? Vždyť sama dobře vím, co je nejlepší pro všechny strany, měla bych se toho držet, a ne se tvářit jako tetička, co je v pátek večer k dispozici na hlídání dětí, a na domácí grilovačku přinese vlastnoručně upečený koláč a probere sousedské drby za poslední týden.
Severus tyhle problémy jistě nikdy řešit nemusel.
Vzdychla jsem, čímž jsem přerušila Zlatoslavovi niť a vysloužila si dlouhý pohled jeho jasně modrých očí. Zavrtěla jsem hlavou, že se nic neděje, že může v klidu dál pokračovat. To ho uspokojilo a uklidnilo. Severuse už méně, ale Severusovo duševní rozpoložení oscilovalo celou dobu, co jsem ho znala, mezi takovými hodnotami, že by se to dalo spíše označit za konstantu, takže mě to nijak zvlášť netrápilo.
Spíš mi lezlo na nervy, že se ti dva bavili přese mě, takže jsem byla nucená je chvílemi i vnímat. Oprava: Zlatoslav se bavil, Severus měl do významu tohoto slovesa ve spojení se Zlatoslavem nejblíže, když Lockhart nechal Potterovi zmizet kosti v ruce. Protože ale tuto věc už nezopakoval, pro Severuse ztratil veškerý půvab.
Jak týden začal, tak i pokračoval. V úterý Filch šílel, že se všechna brnění z třetího patra přesunula do přízemí a odmítala ho opustit. Všem ostatním to bylo očividně jedno a Brumbál je odmítal jít přesvědčit, aby se vrátila, nebo jim to snad ještě rozkazovat.
Ve středu jsem kvůli tomu pitomýmu inventáři vyšilovala já, protože se uprostřed noci uvedl do pohybu. Když spíte, opravdu oceníte pochodující dutou kovovou armádu na mramorové podlaze. Ozvěna je taky príma věc. Shrnuto a podtrženo - spala jsem od jedenácti do jedné. Potom jsem byla nucena poslouchat ten rachtající, dunící a chřestící marš na chodbě. Jak zemětřesení v železářství. Kdybych nebyla tak vytočená, určitě by mě zarazilo, že nefunguje má protihluková ochrana. Zase. Já se tady z té magie a výjimek a opatření jednou zblázním.
Na snídani jsem dorazila s kruhy pod očima, ani mě nenapadlo je přepudrovávat. Když je mi mizerně, ať to všichni vidí a dají mi pokoj.
Nedali.
Zlatoslav a Minerva byli plni upřímného zájmu o můj zdravotní stav a sotva je přestalo bavit mé mlčení, začal Severus. Toho mé blaho sice netížilo, ale když já se cítila hůř, on se cítil líp. V tomhle mezi námi fungovala jakási podivná harmonie. Rozhodla jsem se nevzdat se tak lehce, a zatímco děsil ve třídě studenty, napadlo mě, jak zabít dvě mouchy jednou ranou, takže když odešel na oběd, pustila jsem mu do kabinetu zmobilněného raracha. Škoda, že jich nemám víc. Od doby, co znám Severuse, mám sklony k infantilitě. Doufám, že tu nezůstanu do důchodu.
Odpoledne jsem dostala vynadáno, že kvůli mně přišel o cenné zásoby čehosi, co jsem kdysi sice už slyšela, ale s ničím jsem si to nedokázala spojit. Naštěstí. Beztak to byl nějaký hnus, ze kterýho by mi bylo akorát mizerně. Bylo mi to upřímně jedno.
Zlatoslav zářil, když dostal znovu nemobilního raracha. Aspoň někdo měl dobrý den.
Večer mě napadlo: Jak je možný, že hned podezříval mě?
Začínám být nějaké pomalejší reakce...
V noci plechová armáda vypochodovala do prvního patra. Myslím, že z celkového hluku to ubralo asi tak decibel. To to vadí jenom mně?
Čtvrtek si nevybavuju. Asi jsem ho přežila ve zdraví, protože si pamatuju, jak ke mně v pátek přišel Severus, že se mnou potřebuje mluvit. Mile jsem mu odpověděla, že jsem zaneprázdněná, tak to odložil na jindy. ("Vezmi to stručně. Uvědom si, že mluvíš s člověkem, co dvě noci nespal a ráno jsem se ještě napila dýňovýho džusu, který budu cítit minimálně týden a čekám na kopřivku.") Když jsem se zamkla v pokoji, čekalo tam na mě nepříjemné překvapení v podobě dopisu od rodičů. Mělo to dvanáct stran a až na dvanácté, kde se vyskytla slova "milý", "dvaatřicet" a "svobodný", mi došlo, o co jde.
Půl roku rodiče nenavštívím. Jestli chtějí vnuky, měli si pořídit víc dětí. Já tu mám celou školu a vlastní nepotřebuju.
Abych se vyhnula dalším společenským interakcím (Brumbál se od středy tváří, že mu něco leží na srdci), strávila jsem večer u Aberfortha, kde by mě přes kouř nikdo nenašel ani vyhledávacím kouzlem. Prozradil mi, že se tam po mně ptala nějaká žena, ale že mi to nemá říkat, že se zase jistě staví. Co po mně všichni tak najednou chtějí?
Na noc jsem se nastěhovala k Sibyle. Myslím, že jí bylo jasné, že tam zůstanu, sotva jsem otevřela dveře. Mně zase bylo jasné, že dolů už bych nesešla. Přespala jsem v učebně. Poprvé a naposled v životě. Sice jsem se za celou dobu neprobudila, ale ráno jsem byla překvapená, že jsem se vůbec vzbudila. Z těch voňavek a elixírů a bůhvíčeho jsem se cítila omámená a bolela mě hlava, jako bych celý ten čas strávila u Aberfortha s několika lahvemi. Asi bych vážně měla být vděčná, že jsem se vůbec probudila… S hlavou plnou vzpomínek na nějaký mišmaš, co se mi zdál, jsem se odploužila dolů. Ani nevím, jestli už byla Sibyla vzhůru. No, já v podstatě taky moc ne. V koupelně jsem zkontrolovala kruhy pod očima. Kvalitní. Takhle do vsi nemůžu, nebo si opravdu budou myslet, že jsem čarodějnice, takže jsem radši nakoupila v Prasinkách. Dokonce jsem po letech navštívila i Medový ráj, kde jsem vybrala něco, co se nehýbe, nebouchá, nemění barvu ani tvar a nevydává zvuky, zkrátka něco, co vypadá mudlovsky a nudně.
Děti mě vzbudily krátce po poledni. Ani nevím, kdy jsem usnula. Tento týden je ve znamení probouzení. Dětí bylo nějak víc než minule. Čtyři. Asi. Těžko říct. Byly pořád v pohybu a můj mozek nestíhal. Ale ten by dneska nestíhal, ani kdyby stály bez hnutí na místě. Doplazila jsem se ke konvici a udělala čaj. Naseli jsme něco na zahrádku, ať se má Narby o co starat, a potom šli do obýváku číst pohádky. Kolem třetí přišel Lucas Kdovíjakdál, aby děti vyzvedl. Mile, vlídně, slušně a roztomile jsem ho i s dětmi rychle vyprovodila pryč, zamkla, padla do postele a upadla do bezvědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat