Konečně mám zase notebook, tak jsem dopsala kapitolu. Příjemnou zábavu.
"Děláš si legraci?" vyskočila jsem z postele.
"Z toho mě obviňují jen zřídka," zadumal se.
"Nahlas možná ne," utrousila jsem v předklonu, zatímco jsem se obouvala. Argus a Rufus ve stejném poschodí nemohou přinést nic dobrého. Mně.
"Říkalas něco? Špatně artikuluješ."
"Strhneš mi za to bod?"
"Tobě ne, ale prvnímu studentovi z Nebelvíru, kterého potkám. A jestli to bude Potter, tak pět."
Přehodila jsem přes sebe plášť, abych na své pouti chodbami neumrzla, a nesmlouvavě vytáhla Severuse i přes jeho protesty s sebou ven. Jemu utekl, tak ať se snaží. Samozřejmě se to neobešlo bez brblání. Na prvním rohu jsme se rozdělili. Cestu ke sklepení jsem ale kontrolovala já, takže neměl šanci mi zdrhnout. Tak snadno se tomu nevyhne. Tohle všechno je jeho vina, ne moje! Já bych si opici nikdy nepořídila.
Ani zavolat jsem na něj nemohla, protože Rufus by stejně nepřišel. Zato Argus by tu byl jak na koni. Na tohle má nos. Sice teď trochu přišel o čich, protože Norriska stojí někde na polici a sedá na ni prach, ale to ho nezbavuje nebezpečnosti.
"Ani ta, co si hraje věži na vědmu, by nebyla schopná si vymyslet, že budu o Vánocích běhat po hradu a hledat opici."
Byl pryč ani ne patnáct minut. Bere svou úlohu opravdu zodpovědně.
"Neříkej, že jsi měl lepší plány."
"A kdybych měl?"
"Tak bys teď měl asi špatnou náladu, ale protože nevidím žádné zhoršení proti běžnému stavu, předpokládám, že jsi naladěn v podstatě dobře."
"Někdy bychom měli probrat tyhle tvé předpoklady a tvoji logiku. Občas se tvá mysl ubírá velmi zajímavými cestami."
"Severusi, nevím, jak ti to říct, abych neranila tvé city, ale patříš do skupiny těch, se kterými rozhodně nehodlám rozebírat své pocity."
"Spolu s kým?"
"Se všemi ostatními."
"Nejsi zrovna společenský člověk."
"To mi vyčítá opravdu ten pravý. A radši hledej Rufuse."
"Začínám si myslet, že ta opice nebyl ten nejlepší nápad."
"Po půlroce? Skvělé."
"Stejně ho teď nenajdeme. A Argus taky ne, když se mu to nepovedlo s plným nasazením od začátku školního roku."
Na tom sice něco bylo - ale náhoda je blbec. I když oceňuju nenápadný pokus vyzout se z hledání. Bylo načase uchýlit se k psychologickému přístupu.
"Kde bys byl, kdybys byl opice?"
Upřel na mě dlouhý a pevný pohled masového vraha. "Na to se zeptej Minervy."
Znáte ty chvíle, kdy se ozve odkašlání toho jediného člověka, kterého v daný okamžik vůbec nechcete vidět? Oba jsme rázem stál čelem ke schodišti, odkud na nás z celého svého majestátu shlížela nebelvírská bohyně pomsty.
"Severusi, měl byste se stavit na ošetřovně." Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem neodbytný pocit, že mluví ještě odměřeněji než jindy.
"Cítím se dobře," odpověděl Severus, mírně vyveden z konceptu.
"To vidím. Bohužel," odsekla úsečně. "Poppy by ráda slyšela váš názor v jisté... záležitosti."
"Čeho se to týká?"
Sjela ho od hlavy k patě stejně vražedným pohledem jako předtím on mě, ale neuznala ho za hodna odpovědi a zase odkráčela vzhůru. Provázeli jsme ji očima, dokud nám nezmizela z dohledu. Zase jsem se cítila, jako by mě přistihli při nějaké nekalosti. Copak z některých věcí člověk nikdy nedospěje?
"No," ozval se Severus, sotva se Minerva ocitla mimo naše zorné pole. A doslech. "Trhá mi to srdce, ale budu tě muset opustit, povinnosti si mě žádají."
Jasně.
I na tak přerostlého netopýra se pohyboval neuvěřitelně svižně, pokud šlo o to, někam zmizet. Byl na schodech dřív, než bych stihla říct Mrzimor. Pokud bych cítila potřebu to říkat...
Rozhodila jsem sama pro sebe odevzdaně rukama a vrátila se k sobě domů. Třeba měl pravdu. Rufuse stejně nenajdu, snad na tom Argus bude stejně.
V ložnici mě čekalo překvapení. Čekalo tam zřejmě už delší dobu, protože vypadalo zmrzle a otráveně, jak jen se dokáže tvářit kalous za okenní tabulí. Pustila jsem ho dovnitř a ulehčila mu od psaní, které mi přinesl. Trochu zvláštní doba na psaní.
Roztrhla jsem obálku.
No ne!
Celé měsíce nic, a najednou dvakrát za den? I bez podpisu jsem věděla, od koho pocházejí tyhle řádky. Řádek.
Tři slova.
Kalous pochodoval po krbové římse a houkal.
"Čekáš na odpověď?"
Ve chvíli, kdy začnete mluvit se zvířaty, měli byste se nad sebou zamyslet. Protože až začnou mluvit ona s vámi, bude pozdě.
"Tak počkej, hned to bude."
Shodila jsem z ramen teplý plášť a jen v chlupatých ponožkách (protože pantofle jsem měla zase čertvíkde) jsem přešla do pracovny pro kus čitého papíru.
Musím tě vidět.
Kdyby ta slova přišla od kohokoli jiného, nereagovala bych na ně. Jenže Lucius musel mít závažný důvod - a já mohla jen doufat, že já do toho nejsem nijak moc zapojená. Protože tohle nepřinášelo nikdy nic dobrého. Mně.
V devět jsem doma, naškrábala jsem na čistou stranu nějakého letáku a přivázala ho kalousovi k noze. Asi už jsem moc dlouho žila klidně, osud se to rozhodl napravit.
Vzala jsem si čistý ručník a vyrazila přemýšlet do sprchy, Sice nic nevymyslím, ale horká voda mě povzbudí a zahřeje. Alespoň nějaká radost na tomhle bezútěšném místě. Pod proudem horké vody jsem se neubránila myšlenkám, většinou ne příliš příjemným. Ode chvíle, kdy se Lucius objevil v mém životě, od čehož uběhlo už asi tak jedenáct let, mi tenhle vztah (říct "přátelství" není tak zcela na místě) akorát komplikuje mou existenci. Před jedenácti lety to bylo… zajímavé…, ale dnes už jsem na takové věci asi stará. A líná.
Jedenáct let… Je to vůbec možný? Je to tak dlouho - a přitom se nestalo skoro nic, co by stálo za zmínku. Jedenáct let v těhle stěnách, jedenáct let od pádu toho, jehož jméno se neříká. Zkazil mi život, mizera! Kdybych tam tehdy nebyla v Godrikově Dole… A kdybych předtím nevysedávala U Prasečí hlavy…
"Tomu neuvěříš!"
Otočila jsem kohoutkem a zastavila příval tepla. Měl pravdu, nevěřila jsem tomu. Zběžně jsem se osušila a vklouzla do županu. Co jsem komu udělala, že nemohu mít ani chvilku pro sebe?
"Čemu?" zeptala jsem se, sotva jsem otevřela dveře. Ne, že by mě to zajímalo…
"Zkus hádat, co se stalo, že mě Poppy Pomfreyová chtěla na ošetřovně."
"Lockhart našel první šedivý vlas."
Ušklíbl se. "Ne, ale dobrý pokus. Dál."
Protočila jsem panenky. Tady si zase někdo myslí, že nemám na večer nic lepšího na práci než se s ním dohadovat…
No, nemám… Ale jakýkoli jiný program může být stejně pitomý, tak proč hned volit tenhle?!
"Hagrid to přehnal s vaječným koňakem a zašlápl Kratiknota."
"Dál."
"Pomona chytla vyrážku od mandragor."
"Ne."
"Filius se začal zmenšovat a Brumbál má strach, že ho zítra už nenajdeme."
"Ne."
"Severusi, dám se poddat. Nehodlám tu tipovat nějaký nesmysl až do rána."
"Grangerová je kočka," vypadlo z něj a já otevřela ústa dokořán.
"No… jednou to muselo přijít," připustila jsem překvapeně. "Ale tvůj vkus mě zaráží."
Svraštil obočí…
… a pak ještě víc, když mu to došlo.
"Proměnila se v kočku," upřesnil.
"Aspoň má Filch náhradu za Norrisku," pokrčila jsem nevzrušeně rameny. Všechno se vyřeší samo, když se dá věcem volný průběh. "Ale jestli si myslíš, že teď jsi mi to vysvětlil, mýlíš se."
"Leží na ošetřovně, chlupatá od hlavy až k patě, s dlouhým ocasem."
"Jak se jí to… Říkala jsem Brumbálovi, že z těch věčných dýní v každém jídle všichni zmutujeme!"
"V tomhle je Brumbál nevinně. Tohle je dílo Mnoholičného lektvaru."
"Kde by přišla k Mnoholičnému lektvaru?"
"Říkal jsem ti, že má Potter něco za lubem."
"To mi říkáš ob den… A že by chtěl proměnit svou kamarádku v kočku, mi přijde ujetý." Ne že by to jejímu vzhledu uškodilo…
"Ukradl mi přísady a přesvědčil někoho, aby mu podepsal svolení pro vypůjčení Lektvárů nejmocnějších."
"K čemu by mu to bylo? Proč by to dělal?"
Podíval se na mě jako na hlupáka. "Protože je to Potter."
No ano, TOHLE vysvětlení…
Žádné komentáře:
Okomentovat