Upozornění - článek je vážně myšlen vážně. Ohledně spoilerů - sice vykecám všechno, ale tak chaoticky, že kdo neviděl, bude se dost dlouho orientovat - prostě jsem byla v náladě, co musela být ventilovaná. Okamžitě. Kašlu na logické souvislosti. Pokud jste neviděli - a chcete - tak pryč od tohoto článku.
Tak jsem právě dokoukala film Mezi řádky a první, co mě napadá, je: Tak tohle fakt dokážou natočit jen Američani. A následuje myšlenka: Dobře, Hilary, budiž - ale proč do toho lezla Imelda Staunton? Upřímně přiznávám, že jsem to neviděla celý - ale nemůžu říct, že bych litovala. Krátce řečeno: slint se sotva únosným množstvím idealizmu a sentimentu. No, pro mě už neúsnosným. Obviňte si mě z nedostatku idealizmu - jo, jsem vinna... A co, jsou horší věci, furt žiju. Ale copak někdo může myslet třeba tu záležitost s Deníkem AF vážně? Mají ve třídě děti ulice, co mají různý problémy - a ony najednou objeví KNIHU! A jak to najednou všichni žerou! Daj se dohromady? A kdy Anna sejme Hitlera? A jak jste nám to mohla udělat?????? Vždyť ona zemřela!!!! Tohle se přece v knihách neděje!!!! A naprosto hysterická scéna studentky, které to všechno vysvětlí další student, jehož náhle osvítilo. Ona není mrtvá, je jako my, je jednou z nás, je jako ty a já... Dá se tohle komentovat jinak než třema tečkama? Ale ono to ještě pokračuje!!!! Pozveme tu ženu, co je skrývala, sem! A studenti začnou vybírat prachy, uspořádaj taneční soutěž, takže příležitost šoupnout do filmu trapnou hudebně-taneční pasáž. A paní samozřejmě přijede. Když se chce, všechno jde - a hlavně v Americe. A je to dojemné. Chlapec z ulice vstane, prohlásí, že nikdy neměl hrdinu, ale už ho má. A žena, co za války ukrývala židy, řekne, že ona není hrdinkou (Dělala jsem, co se mi zdálo správné.), nýbrž oni - oni jsou hrdiny v každodenním životě. A člověku už se chce zvracet. Ale pořád to není konec. Pořád ještě se dá naplesknout nějaké to klišé. Ředitelka, co samozřejmě tuto učitelku nemá ráda a nesouhlasí s ní a jejími metodami, protože tak je to vždycky, to celé poslouchá, nikým nespatřena (Jinak by se totiž snad musela rozbrečet a požádat všechny o odpuštění... Hádejte, koho hrála Imelda) - a je dojata...
Následuje krutý zvrat. Dětičky, paní učitelka je tu kráce, mohla vás učit prvák a druhák, ale ve třeťáku si vás přebere někdo jinej...
Ne! To není možný! To nejde!! To je nespravedlivý!!! Musí s námi zůstat!!! Já to nepřežiju!(mimochodem, tuhle větu tam fakt provolávali)
Vždyť se přece polepšili! Dřív patřili ulici, ale teď se z toho vyhrabali! Ona jim rozumí! Oni se chtějí učit, chtějí něco dělat! Jiný už je nikdy nepochopí! Jiný učitel je zase svrhne na ulici! Jak jim to někdo může udělat?! Oni už to přece nechtějí! Proč jim tak brání v rozvoji? Skety!
Tak jak to asi může dopadnout...
No jasně, je vaše až do čtvrťáku...
A děti přepisují a vydávají své deníčky, aby celé lidstvo poznalo jejich duše... A je to podle skutečné události a tato iniciativa pohltila celý svět...
A pak zazvonil zvonec a konečně vylezly titulky.
A teď ještě k manželovi učitelky. Jeho snem bylo stát se architektem, ale z nějakého důvodu má jinou práci, nevím proč, já to viděla až od chvíle, kdy děti dostaly knihy (zřejmě je financovala božská učitelka ze svého) a pronášely přípitky na počest toho, že hranice a zdi, které tu byly, právě padly a ony teď můžou dosáhnout všeho, co je napadne. A když božská svému muži řekne, ať si jde za snem, on jí odpoví, jak si to jako představuje... On přece teď nepůjde do školy, pak na praxi... Ona proč že ne... Ach, chudák božská idealistka... On se obětoval, aby ona mohla žít své sny či co?
Takže samosebou rozvod. On si sbalí kufry... Vždyť on by jí jen hrál druhé housle, není pro ni důležitý, ji zajímají jen její studenti... Chudák, jak on musel v tom vztahu trpět! Tak přehlížený, tak opomíjený...
A teď si představte, že by to bylo opačně. Kdyby žena opustila idealistického učitele! Ta mrcha! Ta hysterka! O co jí jako jde? Má tu příležitost vzhlížet k někomu naprosto dokonalému, kdo je ochoten obětovat své osobní zájmy něčemu většímu, nesobeckému - a ona to nechápe. On by ji poslal splnit si její sen, ale to přece nejde, ona se přece nemůže urvat z domácnosti, ne? To dá rozum!
Teď nevím... Chce se mi brečet nebo zvracet?
Žádné komentáře:
Okomentovat