Quirinus nám bledl a bledl, Rolanda rozkvétala a zářila jak slunce za letního odpoledne, Minerva obcházela velkou oklikou hodiny, aby neměla stále na očích bodový stav své koleje, Brumbál nás honil od porady k poradě kvůli novým nařízením z ministerstva ohledně bezpečnosti na školních pozemcích a v učebnách, při kterých všichni dřímali, jen Minerva a Filius, kteří chodili vždy jako první, aby si zabrali místa vzadu, hráli šachy. Sibyla stále omezovala svou přítomnost mezi lidmi na minimum, a když už se náhodou někde ukázala, vypadala přepadle a ustaraně. Snažila jsem se zjistit, co se děje, ale nikdo nic nevěděl. Filius na mě dokonce koukal, jako by pro něj fakt, že máme na hradě věštkyni, byl horkou novinkou. Když jsem se ale po těchto marných pokusech zkusila zeptat přímo velké vědmy, dopadla jsem naprosto stejně. Zeď mlčení, vytáček a jako třešnička na dortu hromada mystických řečí, které normální smrtelník nemá šanci pobrat.
Zdálo by se tedy, že život v Bradavicích plynul zcela normálně.
Omyl!
Na hradě se nacházeli dva lidé, kteří se pod rouškou tmy kradli po ztichlých hradních chodbách do knihovny, aby pátrali po dalších informacích o zakázaných kouzelnických spolcích.
Po první výpravě jsme již oba chodili od hlavy až k patě zahalení v černých pláštích, protože jsme měli co dělat, abychom se uklidili z cesty mladému Potterovi, který tam sice neměl co dělat, ale copak by mohlo zastavit prváka, když POTŘEBUJE v noci studovat? Severus dokonce odolal pokušení ukázat se a strhnout mu body. Situace už prostě byla vážná. Veškeré naše neshody upadly v zapomnění. Ta představa, to vědomí, že si zřejmě někdo pohrál s naší pamětí, nás hnala kupředu a doutnala v našich srdcích.
Ne že by knihy, které jsme studovali, byla zakázané. To ani v nejmenším. Řadu z nich měli mezi doporučenou četbou i naši studenti. Tak proč tedy se vším ty tajnosti? My jsme NECHTĚLI, aby někdo věděl, co děláme. Něco mi říkalo, že bychom pak zase možná byli nuceni zapomenout. A kdyby nás spolu v noci někdo potkal? Vždycky jsme mohli mít tajnou schůzku. Beztak si většina sboru myslí, že spolu něco máme. Tak proč to nevyužít? Proč pro ostatní vymýšlet nějaké komplikované důvody, proč jsme vlastně uprostřed noci spolu, když nám jeden naservírovali pod nos už dávno?
A až zjistíme, co potřebujeme, můžeme se zase hned rozejít. Oba jsme dospělí - a jeden rozchod snad uneseme.
---
Plna očekávání jsem čekala na noc, až padne na kraj a rozleze se do všech koutů. Občas jsem mívala pocit, že to, co hledáme, již máme na dosah ruky, že to leží přímo před našima očima, ale z nějakého důvodu to nejsme schopni vidět. Dnes jsem od samého rána cítila, že se něco stane, že se snad konečně pohneme z místa. Nedočkavě jsem hypnotizovala hodiny a čekala na Severusovo zaklepání.
Kdyby mi dříve někdo řekl, že budu s tlukoucím srdcem vyhlížet toho vybledlého netopýra, Avada by ho neminula. Ale věci se prostě mění a my se musíme přizpůsobit. A dokud je výhodnější táhnout za jeden provaz, tak ho s tím bušícím srdcem budu vyhlížet po každém setmění.
Ale ani o den víc.
Konečně!
Jedno ťuknutí a do pokoje opatrně vklouzla zahalená postava. Lehkým kývnutím hlavy jsme se pozdravili a tiše vyrazili na svou noční misi.
Jako obvykle i dnes se ty "liduprázdné" chodby nějak hemžily vším možným i nemožným. Před Protivou jsme se stihli uklidit do postranní chodby, průhledná Helena z Havraspáru, která zničehonic vyplula ze zdi, byla naštěstí tolik zabraná do svých myšlenek, že nepostřehla, jak jsme uskočili za nejbližší brnění, které se po nás káravě ohlédlo, do třetice jsme ale tolik štěstí neměli. Zpoza rohu se vyřítila postava v kápi, vrazila do nás, ani se neohlédla - a běžela dál.
Severus se ke mně naklonil. "Ještě Potter," špitl mi do ucha.
Potlačila jsem uchechtnutí.
Ano, Pottera jsme ještě nepotkali, ten nám chyběl. Třeba už byl z nočního studování unaven a taky se potřeboval vyspat.
V následujícím okamžiku mě ale Severus chytl za zápěstí a zatáhl mě do výklenku ve zdi.
"Potter!" sykl.
Opatrně jsem vykoukla přes roh, ale já nic neviděla.
"Jsi si jistý?" zašeptala jsem podezřívavě. Někdy mám pocit, že ho vidí všude.
"Ano," zahučel a ostřil někam do tmy. Já to vzdala.
"Jen co jednou Brumbál nebude dávat chvilku pozor, tak mu ten neviditelný plášť seberu. Znervózňuje mě."
Bezmocně jsem vzdychla a opřela se čelem o studenou kamennou zeď.
Žádné komentáře:
Okomentovat