Bolest.
Ostrá bolest pulzující v celém jeho těle ho probrala ze stavu podobnému smrti. V prvním okamžiku se ani nedokázal nadechnout, takovou trýzeň mu ten jednoduchý úkon působil. Netušil, co se stalo. Zmobilizoval poslední zbytky vůle a síly, aby si vzpomněl...
Poslední věc, kterou si pamatoval, byla... Nová vlna bolesti mu projela tělem. Chtěl něco říct, zakřičet, zeptat se... Co se děje? Z hrdla mu ale vyšlo jen slabé zasípání.
Zvedl trochu hlavu.
Až teď si uvědomil, že leží na studené zemi, obličejem dolů.
Oči ho pálily, přesto se přinutil je zaměřit na nějaký stín, který stál nehybně kousek od jeho těla. Trvalo celou věčnost, než ustoupil mlžný opar, způsobený bezděčnými slzami bolesti v jeho očích, a než dokázal dostatečně zaostřit, aby onu postavu identifikoval.
Poznal JI.
Stála tam stejná, jak ji znal, a přesto tak jiná. Dívala se na něj chladně, nezúčastněně. Ty oči, ve kterých vždy našel něhu a lásku, na něj shlížely z výšky, bez stopy jakéhokoli citu. Tak prázdné, tak cizí. Ani nyní, když se jejich pohledy setkaly, se jejich výraz nezměnil.
"Skonči to," zasyčel nějaký hlas.
Spíš šeptal, než mluvil, a obsahoval ještě víc ledu než oči stojící ženy.
Obrátil se jeho směrem - a uviděl jeho původce v kruhu stínů v bizarních maskách.
Zamrazilo ho.
Byl to vůbec člověk? Jak bylo možné nazvat tu vyzáblou, bledou stvůru bez nosu a s planoucíma rudýma očima?
Vrátil se pohledem k ženě, která mu kdysi nabídla nabídla svou lásku.
A najednou všechno pochopil...
Tohle byl konec.
Nebylo žádné zítra, žádná budoucnost už nikdy nezaklepe na jeho dveře. Bylo jen včera - zatraceně krátké včera - a teď. Teď, trvající věčnost.
Snažila se mu to říct. Snažila se ho varovat. Celou tu dobu mu to křičela do tváře - a on ji neslyšel. Nikdy ji neposlouchal a nyní již bylo pozdě.
Proč nikdy nepřijal, co mu nabízela? Proč ji odmítl?
Čím ji ranil natolik, aby ho vyměnila za tohoto přízračného muže? Co ten jí mohl nabídnout?
Vyslal k ní tu němou otázku, ale ona ji ignorovala. V její ruce se objevilo něco, co mu připomínalo... hůlku? Namířila ji na něj. Celá její tvář zkameněla.
Ze rtů jí sklouzla dvě slova.
Poslední slova, která kdy uslyšel, slova, kterým nerozuměl. A pak ho zalilo zelené světlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat