Ze stereotypu vzájemné nekomunikace nás (teda Severuse) vytrhl překvapivě - kdo jiný než Potter, kterému se podařilo připravit Nebelvír o sto padesát bodů. Slovy - STO PADESÁT! To skóre mě fascinovalo. Málokomu se povede poslat kolej z čela až na samý chvost. Pan Potter prostě uměl. No, abych mu zase nepřidávala cizí zásluhy - těch 150 bodů bylo rovnoměrně rozloženo mezi Pottera a Severusovy noční můry Grangerovou a Longbottoma. Proč noční můry? Grangerová byla dle všeho nebezpečně schopná a nadaná osoba, ovšem zařazená do špatné koleje, a Longbottom byl sice student zařazený zcela správně, ovšem nebezpečný všem okolo bez rozdílu věku, postavení a příslušnosti ke koleji. V každém případě se u Severuse těšil jisté nezanedbatelné pozornosti a jakési odrůdě respektu. (No, respekt asi není nejvhodnější slovo, ale nenapadá mě žádné jiné, které by daný vztah charakterizovalo přesněji.)
Tato událost jako by do Severuse vlila nový život. Dokonce jsem ho ten den přistihla, že se usmívá. Potter ho připravil o jednu z jeho největších starostí - jak postrhat co nejvíc bodů Nebelvíru a ututlat prohřešky Zmijozelu, aby udržel křehkou rovnováhu mezi bradavickými kolejemi. Nezaujaté vedení je totiž stále jen neuskutečnitelný sen.
"Julie!" rozrazil dveře a vpadl dovnitř. (Upozorňuji na skutečnost, že přišel dveřmi a jeho první slova nezněla: "Není tu Quirrell?")
Zvyklá na vyrušování všeho druhu jsem ani nezvedla hlavu od čtení kompozice. Je pozoruhodné, co je pro některé studenty pozoruhodné...
Čekala jsem na tu větu.
"Není tu Quirrell?"
Vida, dočkala jsem se.
"Ne," odpověděla jsem pomalu a zvedla konečně hlavu.
"Nemáš tady někde tu knihu Didiuse Quarta?"
"Eh?"
Měla jsem pocit, že to jméno slyším poprvé v životě.
"Didius Quartus," opakoval naléhavě, jako bych si snad měla vzpomenout. "Tajné magické spolky. Nebo Magické spolky v ilegalitě. Tak nějak."
"Není v knihovně?"
Podíval se na mě tak, abych se cítila jako naprostý idiot. To na mě ale už dávno nezabírá. Prostě se už známe nějak dlouho. Takže jsem zachovala výraz a čekala, co bude dál.
"Ne, v knihovně není. Já ji taky nemám, Charita ji taky nemá a Filiuse, Minervu a Brumbála si nechávám až po tobě."
S nechutí jsem se podívala do své poměrně obsáhlé knihovny. Použít Accio nemělo smysl, když jsme netušili, co přesně chceme, navíc mnohé knihy na něj ze zásady nereagovaly. Takže zbývala ona druhá možnost, možnost, které se každý člověk, co alespoň okrajově ovládá magii, vyhýbá jak Brumbál diskuzím o zlepšení životních podmínek ve zmijozelské koleji - hledání hezky po mudlovsku.
"Nevím..." protáhla jsem. "Podívej se," nabídla jsem mu ledabyle a sklonila se ke kompozici, abych nemusela předstírat ignoraci toho jeho dalšího hozeného obličeje. No co, ochotu jsem projevila, ale jen naivka nejvyššího řádu by věřil, že mu to v tom nepořádku budu hledat. Teda on to není nepořádek, jen způsob uskladnění věcí, který stále čeká na své ověření.
Severus pohlédl na police za mými zády a rázem z něj byl nejmenší čaroděj na celém světě.
"Nemáš aspoň tušení, jestli to tu vůbec je?" zeptal se zoufale. Vidina přerovnávání všech možných i nemožných poznatků se mu zřejmě příliš nezamlouvala.
"Nee..." Snažila jsem se zakrýt úsměv. Aspoň trochu.
"Jak je vůbec možný, že nevíš, co tu máš?" zavrčel nevraživě.
"Ty snad víš přesně, co všechno máš v knihovně?"
"Ano."
Špatný příklad.
"To ti věřím," připustila jsem po kratičké odmlce a vrátila se k písemným pracím, zatímco se Severus s reptáním pustil do výzkumné práce.
Byly to nepředstavitelně dlouhé dvě hodiny. Přečetla jsem sotva dvě stránky, protože jsem se vůbec nedokázala soustředit. NESNÁŠÍM, když mám někoho za zády. A to teprv, když tam pořád něco šoupe, nadává a vrčí.
"Copak v tom vůbec nemáš nějaký systém?" zavrčel najednou o něco hlasitěji.
"Já nevím..."
Viděli jste někdy konsternovaného profesora lektvarů? Já tentokrát ne. Dala jsem si moc dobrý pozor, abych se náhodou neobrátila. Stejně jsem cítila až příliš jasně, jak se jeho černé oči zabodly do mých zad. Vytrvala jsem nehybně sedět.
"Jak to, že nevíš?" Výhrůžka zabalená v ledové drti, s dokonalou artikulací.
Ať to na mě mělo působit jakkoli, zcela sse to minulo účinkem. Musela jsem se kousnout do rtů a Severusovi věnovala jen jeden nezvládnutý záškub ramen a zakašlání. Nádech, výdech...
"To rovnal Narby," odpověděla jsem co možná nejledabyleji.
V prostoru za mnou zavládlo ticho. Ne obyčejné ticho, ale ticho, které si můžete ukrojit, ticho, které SLYŠÍTE. Ticho, které by tam panovalo zřejmě dost dlouho, než by ho přerušil hromový výbuch našeho klidného profesora. Výbuch, ke kterému ale nedošlo z jediného prostého důvodu - ozvalo se tiché lupnutí a objevil se Narby. Můj skřítek má totiž tu úžasnou vlastnost, že pokud ho voláte, máte padesátiprocentní šanci, že se taky dovoláte, protože kouzelné slovo, na které by se dostavil, ještě nikdo nevymyslel. Jindy naopak stačí sebenepatrnější zmínka v řeči - a hned je tu. Prostě osobnost, mizera jeden.
Bez jediného zaváhání sáhl do polic a vytáhl kýžené Severusovy spolky. Náš černý velmistr stál jak vytesaný z mramoru a já se děsila okamžiku, kdy bude mít sílu mrknout - a promluvit.
Žádné komentáře:
Okomentovat