"Drahá kolegyně, mohla byste se dnes u mě stavit kolem páté? Albus Brumbál"
Věděla jsem, že jsem měla tu sovu sejmout, sotva prolétla oknem! teď už je pozdě, z tohohle se nevyvleču. Co chce? Stalo se něco? Zase shání na něco dobrovolníky? A kolik vlastně je?
Za deset minut pět!
Kdy posílal tu sovu? A kudy sem letěla? To snad vzala přes Mongolsko! Nebo si myslí, že cestuju časem?
Ale co, půl šestý je taky kolem pátý...
Hlavně zamknout, ať sem zas nikdo nevleze. Opravdu neznám lepší zábavu, než celou noc honit splašená jankovitá košťata nad Zapovězeným lesem.
Cestou k chrliči jsem stále uvažovala, co by se mohlo stát. Překročila jsem nějak rozpočet? To je přece nesmysl. Kupovali jsme jenom jedno koště - a to bylo nutné, když se nám jich loni dvanáct rozsypalo stářím. Říkám mu pořád, že potřebujeme jiná košťata než ta, na kterých se za studentských let učil létat on, ale copak mě poslechne? Jen se usmívá a mele něco o kvalitě prověřené léty. Ani zametat by se s tím nedalo!
Když jsem došla k chrliči, plynule jsem se zase otočila a zamířila k Minervě, protože netuším, co za cukrovinku je zase v kurzu. Věděla jsem, že nechat hesla ryze na Brumbálovu úsudku je nesmysl. Jenže hádejte se s někým, jehož jméno je na vaší výplatní pásce...
Minerva zprvu vypadala zaskočeně, ale po dlouhém přemýšlení a vzpomínání z ní vypadlo něco jako jahodové kokosky. No, nezní to tak exoticky jako jindy, tak si to snad zapamatuju, než tam dojdu. Někdy jsou ty názvy horší než zaklínadlo! Silně podezřívám Brumbála, že je dohodnutý s Medovým rájem a dělá mu tu za provizi reklamu.
Když to není kvůli rozpočtu, o co může jít? Že by sám od sebe chtěl objednat nějaké to koště a potřebuje radu? Nesmysl... To sem zase radši pořídí něco jako ta umývadla v naší koupelně - na jednom pustíte vodu - a ona se spustí ob tři vpravo. Moc jsme se tomu nasmáli... To bylo skoro tak vydařené, jako ty sprchy, které když se pustily, vyfoukly pár bublinek a kolegům se přepnulo na horkou. Když tehdy Minerva opařila Quirrella, přestal dokonce na dva dny koktat...
Tak jsem tu. Rázně jsem zaklepala na dveře. Jen ať už to mám za sebou.
"Dále!"
Dnes zní nějak podezřele mile. To zas bude něco chtít? Nic nezdobím ani neorganizuju!
"Dobrý den, pane řediteli."
Neubránila jsem se pohledu na hodiny. Šest je taky kolem páté...
"Posaďte se, drahá kolegyně," přivítal mě Brumbál.
Nejistě jsem si sedla a snažila se něco vypozorovat přes ty půlměsíčkové brýle.
"Doslechl jsem se, že jste dnes měli při hodině létání nehodu..."
To mě sem vážně táhl jenom proto, že je Longbottom jak zralá hruška??? Vždyť mu dohromady nic není! A jeho výkony to taky jistě neohrozí...
Většina studentů má na konci hodiny problémy slézt z koštěte, jak je vyděšená. Vůbec nechápu, jak se mu povedlo spadnout... To jsem tu skutečně jen kvůli tomu? No, aspoň že nejde o nic závažného...
Žádné komentáře:
Okomentovat