Taky mě mohlo napadnout, že sváteční oběd neprojde jen jako sváteční oběd, ale udělá se z toho hostina. Upřímně by se mi tam nechtělo, i kdyby šlo jen o ten oběd. Dneska už jsem Severuse viděla a ke štěstí mi to bohatě stačilo. Protože mi ale k Vánocům nikdo nevěnoval jako dárek jídlo, přesvědčila jsem se, že tam přece jenom dorazím.
Sotva jsem otevřela dveře na chodbu, zalitovala jsem, že nemám sluneční brýle. Bylo to strašný. Bylo mi zle! K mé velké radosti se Quirinus tvářil úplně stejně. Pozdravili jsme se lehkým kývnutím hlavy - prudší pohyb by mě zabil. A na zvuky jsem taky neměla náladu. Studenti stačili. Solidárně jsem si k němu přisedla. Opět žádné česnekové aroma. Chápu. Mít turban napěchovanej česnekem, klečím nad nejbližší záchodovou mísou.
Asi jsem měla opravdu mizernou náladu, protože se mi zdálo, že Severus nějak nechutně zářil. Byli jsme z toho s expertem na černou magii tak zhnuseni, že jsme se dohodli, že při nejbližší příležitosti vyrazíme do Prasinek. Stejně jsme už dlouho nikde nebyli.
Byla jsem ráda, když to skončilo a my se mohli rozejít. Hagrid už nás pomalu doháněl - a to pil jen víno. Nějakým způsobem jsem se dostala až k sobě, zamkla (i když netuším, proč to dělám) a skátila se na postel.
Bylo mi zle. A dívat se na čokoládové žabky skákající v bramborových lupínkách a topící se v rajčatové omáčce mi taky dvakrát nepřidalo. Nechápu, jak to Brumbál může snášet.
Na vteřinku jsem zavřela oči. Když jsem je po kratičkém okamžiku otevřela, byla hluboká noc. Věděla jsem zcela jistě, že teď už neusnu, a tak jsem přes sebe přehodila plášť a vyrazila ven. Všude panoval dokonalý klid. Pak jsem potkala Filche. Hudral, že se někdo vloupal do knihovny, snad do oddělení s omezeným přístupem. Má být rád, že tu máme tak pilné studenty...
Abych se dostala z jeho dosahu, nabídla jsem mu svou pomoc, a pod záminkou, že jdu prozkoumat další chodby, zmizela za rohem. Měla jsem zůstat v posteli...
Příští ráno se mi Severus svěřil se žhavou novinkou - nějaký student se po nocích potlouká kolem oddělení s omezeným přístupem. Užasla jsem. Neskočil mi na to. Věděla jsem, co přijde - a taky to přišlo - Severusovi zaplály oči a vypadlo z něj, že tam chce jít v noci hlídkovat a provinilce dopadnout při činu. Divím se, že ho to baví.
Každopádně když mě v noci přepadla nespavost, věděla jsem přesně, kam ani nevkročit. Že to nebylo nic platné, se ukázalo pár okamžiků po tom, co jsem se náhle a bez varování ocitla přiražená ke zdi, s vyraženým dechem a Severusovou tváří jen pár centimetrů od své.
"Zatraceně, ženská, co tu děláš?" zasyčel mi do obličeje.
Nemohla jsem dýchat, jak na mě tlačil, takže se odpovědi nedočkal. Pochybuju, že na ni čekal.
Vstrčil mě do nějakých dveří a dotlačil do zadní části jakési učebny. Vypadala nepoužívaně. V přítmí se jen rýsovaly obrysy lavic a židliček nastavených podél stěn. Co by mě upoutalo, kdybych neměla dost práce s popadáním dechu, by bylo zrcadlo. Vzhledem k okolnostem a umístění bylo z nepochopitelných důvodů stále v jednom kuse.
"Ty nikdy nespíš?" ztišila jsem hlas, protože na chodbě cosi klaplo a já neměla nejmenší zájem nechat se přistihnout v této kompromitující situaci.
"To říká ta pravá," zavrčel. Víc nestihl, protože v tu chvíli se otevřely dveře. Rychle chytil svůj dlouhý černý plášť a zvedl ho nade mě. Něco kleplo o podlahu. Už zase stál moc blízko. Ne že bych byla háklivá na svůj osobní prostor, ale nějakej přece jenom potřebuju.
Nic se nedělo. Nikdo nevešel. Přesto jsme v té pozici zůstali. A dobře jsme udělali, protože potom se u zrcadla náhle objevil Potter a některý z klanu Weasleyů.
"Ten blázen mu dal neviditelný plášť," zašeptal Severus ohromeně. "To se mi snad jenom zdá!"
Musím uznat, že s tímhle Brumbálovým rozhodnutím jsem taky zrovna nesouhlasila. To poslední, co potřebujeme, jsou neviditelní studenti.
V Severusovi zuřila vnitřní válka. Ukázat se, strhnout body, zabavit plášť, udělit školní trest na jedné straně, odhalit svou přítomnost tady se mnou na druhé. Zatím jsme byli kryti - černý plášť v temném koutě je lepší než plášť neviditelný.
Osobní pověst nakonec zvítězila, takže jsme hodnou dobu stáli bez hnutí v koutě, kryti Severusovým pláštěm.
"Můžeš mi říct, proč se tu po nocích plížíš v takhle světlé barvě?" zeptal se sotva slyšitelně.
"Nikdy jsi neslyšel o pastelových barvách?" Co je mu do mého oblečení?!
"Cože?"
"Netvrď mi, že ty spíš v černé."
Zpražil mě pohledem. Ne, že by mi to vadilo. Jen jsem se snažila vybavit si tu noc, kdy si u mě zřídili ubytovnu. Černá díra...
"Zatraceně!" ozval se zase po delší odmlce.
"Co je?"
"Odkrvuje se mi ruka."
Když několik minut držíte někomu nad hlavou plášť, udělá to své.
"Navrhla jsem kouzlo na zneviditelnění. Sotva jsem to ale dořekla, uvědomila jsem si, proč je to nesmysl. Došlo mi, co bylo to klepnutí - a Severus mi to vzápětí potvrdil - jeho hůlka mu vypadla z kapsy a ležela z našeho dosahu. A když se dozvěděl, že já hůlku nemám, skoro vylítl z kůže. Prý jak se může čarodějka potloukat někde v noci bez hůlky... Pokud jde o mě, tak jednoduše...
My snad byli odsouzeni strávit tu takhle společně celou noc! Ti dva nevypadali, že by chtěli zrcadlo v dohledné době opustit. Dost rychle jsem propadala zoufalství.
"Jestli tu budou ještě za pět minut," zašeptal zlověstně můj černý společník, "tak ty si vezmi toho zrzavýho a já zabiju toho zjizvenýho."
Žádné komentáře:
Okomentovat