A Potter přijíždí do Bradavic...
Severus dnes vážně nemá svůj den. Od rána se mračí na každého, koho potká. To sice dělá pokaždé, ale dnes s obdivuhodnou intenzitou. Sedla jsem si pro jistotu co nejdál od něj. Vražedných pohledů si užiju přes rok dost a dost. Navíc mi vždycky zkazí chuť k jídlu. (A není to jen těmi netušenými vůněmi a pachy linoucími se z jeho pláště a upomínajícími každého na onu skutečnost, že má co do činění se zapáleným velmistrem lektvarů.)
Velká síň se už zaplnila hlučícími studenty, kteří si sdělovali své zážitky z prázdnin. Někteří tak zaníceně, že z jejich gest jsme mohli celý příběh bez problémů odečíst i my od profesorského stolu.
Už jsem byla jak na trní. Byla jsem tak zvědavá na našeho nového chlapečka. Živoucí legenda tady, v Bradavicích!
Konečně napochodovalo neuspořádané stádo s Minervou v čele. Ani jsem ho nemusela hledat. Stačil letmý pohled na Snapea, který ho vraždil pohledem, sotva ho v tom chumlu identifikoval.
Vůbec nevypadal výjimečně. Takový malý, obrýlený, rozcuchaný kluk. Čím tenhle mohl zastavit Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit? Zem se nezachvěla, když vešel, nezablesklo se, nezvedl se vítr, nic. Nebylo na něm vůbec nic zvláštního.
Rozřazování ale byla zábava. A užili jsme si ho všichni. Skoro. Nevím, proč Moudrý klobouk tolik váhal, ovšem pohled na Severuse během té doby byl k nezaplacení. Postřehla jsem, že se tím nekochám jen já, ale i Minerva a Brumbál, kteří po něm oba po očku pokukovali. Ten si jich ale nevšímal. Jen hypnotizoval klobouk na Harryho hlavě, aby jeho osudným slovem nebyl "Zmijozel". Když tedy nakonec slavnostně prohlásil "Nebelvír", rozlila se po jeho tváři nefalšovaná úleva. Rychle ten výraz sice potlačil a nasadil zpět svou kamennou masku, ovšem ten balvan, co mu spadl ze srdce, jsme slyšeli všichni. Brumbál se na něj nepokrytě šklebil.
Aspoň něco mu vynahradilo tu obranu proti černé magii.
Každopádně vypadal přiměřeně spokojeně (vzhledem k svému standardnímu stavu), že částečně unikl Brumbálovu velkolepému plánu opatrovat našeho nového chovance.
Teda až do chvíle, kdy Brumbál vyzval studenty k zazpívání školní hymny. Severusovi totálně zmrzly rysy, v půli slova uťal rozhovor s Quirrellem a zbledl víc, než bývá obyčejně zvykem. Minerva křečovitě sevřela prsty kolem pohárku. Hoochová sebou zděšeně škubla. Musím přiznat, že ani ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.
Zlatý hřeb večera byl tady!
A pak to vypuklo. Záviděla jsem Sibyle, že tu není, až to bolelo.
Když se do jedné písně pustí čtyři koleje, každý s jinou melodií, jiným rytmem (občas mi připadalo, že i s jinými slovy), je vůbec naděje, že z toho vyleze něco, při čem nebudete chtít spáchat sebevraždu?
Ta doba!
Určitě byla ta hymna vždycky takhle dlouhá???
Že Brumbál přidal sloku!
Vždycky jsem přemýšlela, co tam u sebe pořád dělá, že musí mít vchod chráněný heslem, když by za ním stejně nikdo nešel, kdyby to nebylo nutné. Už odpověď znám - dopisuje sloky. Jestli tu bude šéfovat ještě pár let, budeme odsud po uvítacím večeru odcházet v půli září.
Paráda! Kakofonie nespočtu hlasů již dozněla, jen hlasy těch zatracených Weasleyových dvojčat zněly dál, drásajíce nervy všech sedících v čele síně, kteří momentálně nezastávali funkci ředitele školy. Slova hymny totiž napasovali na nějaký smuteční pochod, při jehož tempu by se ale nebožtík na hřbitov hned tak nedostal. Ani nevím, jestli je Severus vraždil pohledem jako předtím malého Pottera, protože jsem měla dost práce s tím, jak jsem je vraždila já. Jestli si ten zpropadenej klobouk takhle představuje "chrabré srdce, odvahu, klid a rytířskost", tak mu předvedu, co to je "ničeho se neštítit, bych svého došla cíle".
Konečně zmlkli.
Brumbál se bláznivě roztleskal a pronesl několik nadšených slov o kouzle hudby na lidskou duši a divech, jaké v nás zažehuje. Oči celého profesorského sboru ho v jediném okamžiku nakvašeně probodly.
Žádné komentáře:
Okomentovat