Cestou z Velké síně se ke mně připojila McGonagallová. Rozhodla jsem se totiž navštívit naši dvorní věštkyni, takže jsme měly kus cesty společný. Minerva se zdála být se zařazením malého Pottera zcela spokojená. Rozplývala se nad tím, jak nadané asi to dítě musí být.
Byla jsem opravdu šťastná, když jsme došly k jejímu kabinetu a ona mě opustila. Na mě totiž zrovna jako zázračné dítě nezapůsobil, ale nechtěla jsem jí kazit radost. Nechci fušovat Sibyle do řemesla, ale troufla bych si hádat, že to brzy pozná i ona...
Chodit k Sibyle na návštěvu je za trest. Člověk musí absolvovat nespočet schodišť, z nichž ta nejdůležitější vám ujedou před nosem, takže ve výsledku vždycky našlapete minimálně dvakrát víc, než by bylo bezpodmínečně nutné, kdyby si kdysi nějaký vtipálek nehrál se schodama. A když už to člověk všechno přežije a ještě mu zbývá trochu dechu, je tu ten příšernej žebřík, co působí dojmem, že se složí, když se na něj byť jen křivě podíváte.
Sibyla musí mít za ta léta fantastickou kondičku...
S jazykem na hábitu a s vynaložením posledních zbytků sil jsem zaklepala na dveře. Nohy mě bolely naprosto nepředstavitelně a nechtíc jsem objevila i svaly, o jejichž existenci jsem neměla dosud ani tušení. Teď už na ně nezapomenu. Nikdy.
"Dále!" vyzval mě hluboký mystický hlas.
Vzala jsem za kliku a vpadla dovnitř. Ne že bych se tak těšila, ale zakopla jsem o chundelatý kobereček, podle nastražený hned za dveřmi.
"Aha, to jsi ty," okomentovala to místo pozdravu. Odložila svůj profesní tón a vybídla mě, ať si někam sednu.
To jsem provedla opravdu ráda, protože už jsem se nemohla udržet na nohou. Jestli mě nezabijou Severusovy alchymistické experimenty, dostanou mě bradavické schody.
"Neříkej, žes nevěděla, že jsem to já," rýpla jsem si.
Zpražila mě pohledem neskutečně zvětšených očí.
Tak proto ty brýle!
"Vznešené umění jasnovidectví je velice důstojná disciplína, kterou by se nemělo plýtvat a zneužívat ji na takové povrchnosti." (Věta, kterou už jsem vyslechla tolikrát, že jí už začínám i věřit.)
Sundala si brýle a odložila je na stolek.
"Čaj?"
Nečekala na odpověď, vzala dva nejbližší šálky a nalila do nich kouřící tekutinu.
"Ne, děkuju. Myslím, že jsem toho dole vypila už dost."
"Smůla. Mám nový druh čaje, chci vědět, jestli se lístky hodí na věštění. Na."
"To není přefiltrovaný?" zděsila jsem se nad vidinou zubů polepených rozvařeným lupením a nakoukla do šálku.
Plavalo tam toho jak v zeleninové polévce!
"Druh lístků má vliv na kvalitu věštění?" zeptala jsem se, abych odvedla její pozornost od svého znechuceného výrazu.
Podívala se na mě jak na skutečného idiota. Nemusím umět nitrozpyt, abych neidentifikovala ten pohled no-to-si-snad-děláš-srandu-ne-?
Tak nevím. Má nebo nemá?
"Jak to dopadlo dole?"
"Harry Potter?" (No jasně, že Harry Potter! Budu se muset odnaučit ptát se a pak teprve myslet.) "Dobře. Severus ho nedostal, tak je spokojenej..."
"Jak vypadá?"
Přecedila jsem přes zuby lok čaje. Být to jen tekutina, je vynikající. Snad se na věštění nehodí, mohla by mi ho přenechat.
"Proč ses tam nešla podívat?"
Našpulila rty. "Vždyť víš proč."
"Jsi věštkyně, tak lidi musej počítat s tím, že budeš věštit, ne? I Severus to musí chápat."
"Hm..." zavrčela. "Řekni jim to ty. Od té věštby z mého pohovoru se na mě většina zasvěcených jen mračí. Teda když už se na mě náhodou podívají. A ostatní taky nešílí nadšením. Že já tenkrát nemlčela! Měla bych klid, věštila na přání lidem, co o to stojí, a nemusela trčet tady."
"Tobě se tady snad nelíbí?" nevěřila jsem vlastním uším.
"Ale líbí. To víš, že ano. Já si nestěžuju. Jen kdyby tu byl aspoň jeden člověk, co mě bere vážně."
"Ale vždyť..."
"Jméno. Jedno jméno." Upřeně se na mě zadívala a já byla vděčná, že ty mikroskopy odložila.
"Brumbál přece..." začala jsem pro jistotu shora. Začínat zdola by nemělo smysl. Severus nebyl nejvhodnější osoba, která by si zasloužila v tuto chvíli jmenovat.
"Brumbál mě sem zašil. Kdyby mohl, zazdí okna, zamkne dveře a zahodí klíč."
"To není pravda. Proč by to dělal?" (Řečeno samozřejmě jen pro udržení konverzace.)
"Proč by to dělal? Chce mě mít pod dohledem. Zakázal mi mluvit o mých věštbách. Prý se mám soustředit jen na výuku."
(Tyhle pokyny jsou mi nějak povědomé...)
V tuto chvíli se její zamračená tvář rozjasnila a mihl se přes ni dokonce poťouchlý úsměv. (Obvykle jsem tuhle reakci neměla ráda. Není nic děsivějšího než pobavená věštkyně.)
"Víš, co se stalo, když jsem to na zkoušku nechala plavat?"
Pokrčila jsem rameny.
"Nic. Vůbec nic. Nikdo si ničeho ani nevšiml. Omezila jsem všechny techniky na minimum - a nic."
To mě šokovalo. "Ale co nadaní studenti? Chceš je připravit o možnost rozvinout své schopnosti?"
Soucitně se na mě podívala, jako bych byla nějaký prostinký hlupáček. Asi se mnou dneska něco je.
"Víš, kolik jsem tu za ty roky měla studentů, co by měli nadání pro vznešené umění jasnovidectví?"
Jak bych to mohla vědět! Jsem snad já jasnovidka?
"Ani jednoho."
"To snad ne!"
"Je pravda, že jedna studentka to dokázala dost dlouho předstírat..."
"To je možný???" Kdybych věděla, co všechno se dá předstírat, možná se má profesní kariéra mohla staočit úplně jiným směrem...
"Ano... Až po dvou měsících jsem zjistila, že si dopředu studuje knihy a podle toho, kterou kapitolu zrovna čte, upravuje sedliny." Rozesmála se. "Byla docela umělecky nedaná. Když se ale pokoušela vytvořit dvouhlavého draka, trochu to už přepískla."
Mně to až tak vtipné nepřišlo. Vzhledem k tomu, že máme za sebou jednu dekádu výuky, je bilance čítající rovného žádného nadaného studenta docela smutná. Padla na mě deprese.
Žádné komentáře:
Okomentovat