***
Brumbál se rozhodl, že nás konečně propustí, když už je o Potterovu informovanost postaráno. Na chvíli jsem byla v pokušení padnout před ním na zem a políbit mu nohy. Ale jen na chviličku.
Aspoň necelé tři týdny svobody! Nevím sice, co budu dělat, ale to je jedno. Někam se zavřu a budu ze všech sil ignorovat všechny sovy, mudly, čaroděje a cokoli se vyskytne v mé blízkosti.
Vystřelila jsem z ředitelny jak kulový blesk, abych mu snad neposkytla možnost si to ještě rozmyslet a vzít zpátky. Na schodech jsme se srazili se Severusem, který si zřejmě myslel to samé a nehodlal riskovat srpen ve škole. Provlál kolem mě jako obrovská černá šmouha a zmizel. Je neuvěřitelné, jakou rychlost je schopen vyvinout, když mu o něco skutečně jde.
Sbaleno jsem měla v okamžiku. Teď ještě kocoura...
Damiene... Či či či...
Miláčku...
Zlatíčko...
Do háje!
Damiene!!!
Jestli nevylezeš, tak tě tu nechám!!!
Kde zas může vězet?
Jestli někde prohání Filchovu Norrisku...
Teď, když tu nejsou studenti, nějak moc si troufá z kabinetu ven. Během školního roku se jen válí na posteli - nebo pod ní, když zatouží po změně. Pokud má obzvlášť dobrodružnou náladu, vyskočí na okno, pecivál jeden. Ale to už opravdu musí být!
No tak vylez...
Dobrý, tak u mě definitivně není. Pokud ho nesežralo to za skříní...
"Julie, už jste?"
Zatraceně, Minerva!
"Skoro."
"Co vám tak dlouho trvá?"
Co asi?!
"Nemůžu najít kocoura!"
"Cože?"
Možná se mi bude líp komunikovat, když otevřu dveře...
"Asi někde chytá myši."
"Damien?" Její tvář byla úžas sám. "On ví, co to je?"
TSSS!!!
Damien je šelma! (To, že deset měsíců z dvanácti stráví v peřinách, na tom nic nemění. Příroda je příroda.Instinkty lovce se nedají jen tak odignorovat.)
Věnovala jsem jí aspoň dotčený pohled, když už nic jiného.
Najednou se od schodiště do sklepení ozval mně důvěrně známý zvuk (akorát tentokrát jsem to nebyla já, kdo Damienovi přišloupl ocas) následovaný krátkým, ale mimořádně procítěným zaklením.
Minervě rázem zkameněla tvář, ale já ji mám prokouklou. Na tom není nic vtipného. Můj miláček trpí.
"No, tak už to víte," shrnula očividné.
Za chvíli přišel Severus, mého vzpouzejícího se a prskajícího drahouška (vypadal jak naštvanej dikobraz) držel štítivě za hřbet jako nějaké smradlavé staré ponožky a mračil se na mě.
"O tohle jsem právě zakopl," procedil. "Nepostrádáte to?"
Uvolnil sevření. Damien zasyčel, ve vzduchu nabral směr kabinet a vletěl dovnitř takovou rychlostí, že se jeho tlapky ani nedotkly země.
"Děkuju," zavolala jsem neupřímně, ale ze zdvořilosti, která je nám Zmijozelským vrozená, na Severusova záda, protože ten už byl zase na poloviční cestě do svého vlhkého a zatuchlého sklepení.
Žádné komentáře:
Okomentovat