Že je nás čeká svátek Všech svatých, mi bylo jasné, sotva jsem se probudila a uviděla tu zhmotnělou vůni dýní, vyplňující každý kousek prostoru. Dýně, pořád jenom dýně... Asi se vzdám snídaně a vyrazím za Sibylou. V tom jejím aromatickém prostředí není místo pro další pach. Rozhodnuto. Třeba bude mít i něco k jídlu, co není žluté.
Jsem se sebou spokojená. Poslední čtyři famfrpálové tréninky se mi podařilo schovat se před Severusem, takže je nervózní, protože neví, jak výcvik pokračuje. Sám tam totiž jít nechce... Už mi ale pomalu začínají docházet skrýše. Ale vzhledem k tomu, že venku začíná být hnusně, prokážu nějakou kreativitu - a i kdybych měla vykopat nějaký tajný tunel, tak těm výletům ujdu.
Nahnula jsem se přes okraj postele a nahlédla pod postel. Jestli chci za Sibylou, měla bych jí vrátit tu knihu... To jsem ji musela házet tak daleko?
Fuj!
Je možný, aby se ten nepořádek hýbal sám od sebe?
Někdy jsem ráda, že nejsem mudla. Jedno accio - a nemusím do té špíny vůbec strkat ruce. Zajímalo by mě, kde se to tu pořád bere...
***
Mystický hlas mě vyzval ke vstupu. Vešla jsem dovnitř a snažila se popadnout dech. Ty schody mě zabijou! Začínám chápat, proč Sibyla nikdy neschází dolů. S vidinou, že to zas polezu nahoru, bych taky zůstala nahoře a ušetřila si cestu. Sotva jsem byla schopná se narovnat, rozhlédla jsem se okolo. Nikde nikdo. Zavolala jsem pozdrav do neurčita a čekala, odkud se ozve odpověď. Neozvala. Sedla jsem si k jednomu stolku pro studenty a upřela zrak do hlubin křišťálové koule. Hm... Vidím akorát tak křivej stůl... No tak nic, no... Věštkyně nebudu, je na čase se s tím smířit.
"Hledáš v sobě skrytý talent?"
Fuj! Jsem se lekla. Jak to dělá, že se vždycky zjeví jak duch? Škoda, že pořád nenosí tu svou zvonkohru, to má člověk aspoň přehled.
"Pořádně skrytý..." opáčila jsem
"Ano," odpověděla zamyšleně.
Taky nemusí reagovat na všechno...
"Co tu děláš takhle brzo?" zeptala se. Než jsem ale stačila odpovědět, rozesmála se. "Aha. Dýně, že?"
"Dýně,"přisvědčila jsem otráveně. "Nemáš něco k jídlu?"
Zdvihla obočí, věnovala mi dlooooooouhý zamyšlený pohled a pak zmizela... Když se vrátila, dostala jsem mísu jablek. Aspoň něco. S chutí jsem se do jednoho zakousla - a došla k závěru, že Sibyla musí mít nejen dobrou kondičku, ale i vynikající chrup. Jako by mi četla myšlenky, zazubila se a provokativně se zeptala: "Chutná?"
"Mmmh..." odpověděla jsem, spoléhajíc na zásadu, že s plnou pusou se nemluví.
"Dáš si čaj?"
"Ráda," odpověděla jsem přímo, protože u téhle otázky nebezpečí nehrozilo. Vzápětí bych si nejradši vrazila pár facek. Zatraceně! To jsem si naběhla! Zase to cezení přes zuby! A do večera budu dolovat to lupení všude po puse. Zpátky už to ale vzít nešlo, protože pokud jde o nalévání čaje, je Sibyla neuvěřitelně pohotová.
Dnes tam toho plavalo snad víc než jindy. To je trest za to, že nesnáším dýně...
Jestli něco nesnáším ještě víc než polepené zuby, je to ten její příšerný zvyk - sotva člověk dopije, sebere mu šálek, dlouhá kouká dovnitř, vystřídá při tom škálu tragických výrazů, pak se útrpně podívá na člověka, který už se cítí skoro jako nebožtík, protáhne to své "hmmmmmmmmm" a mlčí.
Abych zmírnila svou hrůzu, prošacovala jsem rychle hábit. "Přinesla jsem ti zpátky tu knihu."
Její tragický a soucitný výraz se sice nezměnil, ale aspoň se na chvíli odklonil ode mě, když její oči ulpěly na zlacené vazbě.
"Ano, jistě, jistě." Zněla ještě nepřítomněji než obvykle a dlouhými hubenými prsty sevřela její hřbet, přičemž se pohledem vyhnula čaroději, který zaujímal jednu pózu za druhou. Náramky na jejím zápěstí zazvonily a svezly se k dlani. Nemohla jsem si nevšimnout zlatého prstenu na jejím prsteníčku. Byl na něm vyryt symbol, který mi absolutně nic neříkal. Jako ostatně skoro všechny starobylé runy a všechno, co není latinka. Zpozorovala můj zájem a usmála se.
"Hezký, že? Rodinné dědictví, tak trochu. Babička měla podobný, ale ztratil se. Jestli ji taky tak škrtil, není to velká škoda. Ale když jsem pak viděla tenhle, neodolala jsem." Zadívala se na něj. "Sentiment je sice dobrá věc, ale někdy dost nepohodlná. Vezmeš si ty jabka?"
"Ne, děkuju."
Mávla rukou. "To nevadí, rozdám je studentům..."
***
K sobě jsem se vrátila kolem deváté. V křesle se rozvaloval Severus. Když mě uviděl, zazubil se tak široce, že jsem málem dostala infarkt. Usmívající se Severus v jakékoli denní době nevěstí nic dobrého.
"Nebyla jste na snídani," řekl. "Tak jsem vám přinesl kus dýňového koláče."
Žádné komentáře:
Okomentovat