Lidé jako Quirinus vynalezli neverbální používání zaklínadel. Než jsem se vrátila s novou várkou čaje, protože původní byl nepoužitelný, byl Quirinus čistý, stejně jako jeho nejbližší okolí. Čisto bylo i kolem Rolandy a Sibyly, které zrovna vedly nějakou vzrušenou debatu o košťatech (Rolanda mluvila a Sibyla zuřivě přikyvovala, v očích ten svůj výraz "jsem za devatero horami a devatero řekami".). Rozhodla jsem se zajít za Brumbálem. Nehodlám mít celý sbor u sebe.
Brumbál mě ale předběhl a dorazil taky, společně s Minervou. Po krátkém, symbolickém ťuknutí se vpustili dál a stejně jako předtím Rolanda i oni zůstali chvíli jen stát.
"Tady není taková zima," pronesla nakonec Minerva a upřela na mě podezíravý pohled. A jako co čekali? Mé prostory jsou zaizolovány proti všemu, co mě napadlo, a pravidelně to obnovuju a rozšiřuju o další kouzla. Můj soused je totiž cvok.
V následujících okamžicích se můj svět zhroutil. Albus začal vykládat něco o tom, že do večera se nestihne všechno obejít, že je štěstí, že o koleje se starají i skřítci (ale pro jistotu že tam s pár kolegy zaskočí), pak něco o trestuhodné nedbalosti, že by se měl vést kalendář - a že se noc bude trávit u mě. V ten moment na mě všichni pohlédli - odpor byl marný.
"Jdu se projít," řekla jsem těm vyčkávavým podlým tvářím. "Sama."
"Výborný nápad!" vyskočil Severus z křesla. "Jdu s tebou."
Co se na to dá říct?
Rezignovaná a poražená jsem opustila své kdysi soukromé hájemství s přerostlým netopýrem v patách. Šli jsme mlčky, oba stejně nadšení vyhlídkou společné noci, která nás čekala. Přitáhla jsem si hábit blíž k tělu, Severus to samé udělal už dávno. Zatracená zima! Bezcílně jsme bloumali hradem, jen jsme se na chvíli zastavili u našeho patentního počítacího zařízení a přepočítali červené kameny s utkvělou myšlenkou "S tím se musí něco udělat". U Severuse ale utkvělejší - já toho během roku moc nestrhnu, protože na můj předmět chodí zhruba osm lidí - z toho asi pět z Mrzimoru - a Charity mi výslovně zakázala moc strhávat body na jejím studiu mudlů. Pech. A nikdo ze Zmijozelu tam nechodí, tak skoro ani nemůžu přidávat.
Zahnuli jsme do nějaké chodby a já najednou zjistila, že už nejdu, ale ležím tváří ve studené závěji. Vítr, Protiva, někdo, něco nebo někdo z Nebelvíru rozbil okno, dovnitř napadal sníh, utvořil překážku přes půl chodby a mráz všude okolo vyčarovat kluziště. Neměla jsem ani sílu se zvednout a zůstala ležet v tom ledovém bílém nadělení. Na Severusovo "Vstávej" jsem odpověděla tím, že jsem se překulila na záda, protože jsem skoro přestala cítit obličej. Teď mě pro změnu záblo za krkem.
"Vstávej, nastydneš," nenechal se odbýt černý stín stojící nade mnou.
"Nech mě tu," zaskuhrala jsem zespodu. "Řekni všem, že jsem umřela a nemůžu se dostavit."
"Nebuď jak malá."
Od něho to sedí...
"Tak mi podej ruku," navrhla jsem.
Mírně se předklonil a opravdu ke mně natáhl paži, hned se ale rychle stáhl zpět.
"A ty mě stáhneš dolů. To určitě."
Jak říkám - lidi, co ovládají nitrobranu, jsou nesnesitelní.
Rozpřáhla jsem ruce. Fuj, to studí!
"Myslím, že jsem si zlomila nohu," oznámila jsem po chvíli.
"Nepočítej s tím, že tě ponesu na ošetřovnu."
No, tak to by mě opravdu ani ve snu nenapadlo.
"Kterou?" zeptal se a k mému překvapení si přiklekl vedle mě.
"Tu dál od tebe," odpověděla jsem, protože pojmy pravá a levášly momentálně mimo mě.
"Zlomená to není," prohlásil po důkladném prohmatání mého lýtka a kotníku.
"Odborníče," ucedila jsem.
Severus se posadil do sněhu vedle mě, ani se nepozastavil nad tím tvarem. Vytáhl hůlku, namířil na okno a napravil sklenářské škody. Když namířil na závěj, položila jsem mu svou ruku na jeho, aby hůlku sklonil.
"Nech něco Argusovi, ať se necítí nevytíženě," odpověděla jsem na otázku vepsanou v jeho tváři.
"Nechtěl jsem to odtranit," ušklíbl se. "Chtěl jsem to rozpustit. Do rána to zmrzne, tahle chodba vede k Nebelvíru a já chci ráno strhnout pár bodů, až si tu udělají kluziště."
Pustila jsem ho. "V tom případě pokračuj."
"Budeme muset vstát," přednesl v danou chvíli rozumný požadavek a postavil se.
Natáhla jsem k němu obě ruce. Zašklebil se, schoval hůlku do kapsy, chytil mě oběma rukama a vytáhl nahoru takovým způsobem, že jsem měla pocit, že mám nadobro po zápěstích. Pak se bílá hromada proměnila v obrovskou kaluž.
"Áách!!"
"Co je?" zavrčel podrážděně, co to zas chci.
No co?! Jak jsem vstala, sníh, co jsem měla za krkem, sjel dolů...
Nechala jsem to teda radši bez odpovědi - a on už se znovu nezeptal.
"Měli bychom odsud," řekl místo toho.
"Proč?"
"Nebelvír je plný nespavců a aktivistů, co rádi bloumají po chodbách, kde nemají co dělat. A ještě k tomu je moc brzy, takže je píš štěstí, že nás tu ještě nikdo neviděl."
Chtěla jsem poznamenat něco o jeho kouzelné osobnosti, způsobující, že veškerý život se automaticky přesouvá do druhé poloviny hradu, než ve které on aktuálně existuje, ale co by to mělo za smysl...
Vykročili jsme pomalu zpět. Hoooooodně pomaaaaaaalu...
Žádné komentáře:
Okomentovat