Využívám TT na blogu, abych se k danému tématu vyjádřila trochu šíře. Taky mě k tomu vybudila včerejší konverzace s Teres (doufám, že jsem vybrala správný nick), navíc podobný článek jsem zvažovala již delší dobu, TT už byla jen poslední kapka. Jen si ho trošku modifikuju a roztáhnu.
Pozor, někde vyzrazuju konce filmů. Sice myslím, že je všichni znáte, ale kdyby ne, tak jste varováni.
Dál předem varuju, že mívám dost často zkreslené pohledy, ale nepíšu přece pojednání, jen svůj názor…
Trošku mě překvapilo, že mohu být považována za fanouška Twilight. Ano, viděla jsem filmy a přečetla jsem knihy, u kterých jsem se královsky pobavila a dělala si poznámky, takže z toho nakonec vylezlo i několik povídek. Netroufám si říct "fanfikcí", protože s "fan" to nemá nic společného, i když si nemyslím, že by to nějakého fanouška mohlo urazit. Ale nikdy jsem nesnila o tom, že mě bude nějaký třpytivý stoletý panic pronásledovat s tím, že se mnou nemůže být, ale že si nemůže pomoct, a že mě bude pozorovat při spaní. Já mám z úchylů spíš hrůzu než romantické sny.
Obecně vzato mě ale postava Edwarda Cullena fascinuje. Musíte připustit, že je to jedna z nejoblíbenějších postav současnosti, takže ani není možné s ní nepřijít do styku. Minulý týden se na mě mračil z Mateřídoušky (!!!) a mně došlo, jak jsem stará. My tam měli tak maximálně Fifinku… Protože už ale věkově nespadám do cílové skupiny, pro niž je tento mužský (hehe, dobře vám tak, mládeži) ideál určen, nedokážu ho plně docenit. (Díkybohu!)
Jen se na něj podívejte: Je mu přes sto let, stále panic - to je pozitivní, promiskuita není "in", mládeži, jen si počkejte na toho pravého a nepropadejte panice, když se neobjeví hned, vyplatí se si počkat. Že si ale nabrnkne sedmnáctku (která sice o sobě tvrdí, že je vyspělejší než její matka, pro což nemáme z jejích činů jediný důkaz), je trošku alarmující a vzhledem k věkovému rozdílu to hraničí s úchylkou. Zarážející je i fakt, že se celou svou smrt pohybuje mezi nadrženou mládeží na středních školách, ale když přijde na věc, jde se ZEPTAT ostatních mužských členů rodiny, co od toho má ČEKAT. A teď mi zkuste tvrdit, že to není zajímavá postava…
Nechci se tu ale bavit o Twilight ani o současné literatuře pro dospívající dívky. Chci se bavit o postavách, ať už knižních či filmových, které nějak oslovily mě.
Jako dospívající slečna jsem trávila svůj život s Vinnetouem a Old Shatterhandem, Old Surehandem, Old Wablem a dalšími Oldíky. Bez mučení přiznávám - já toho chlapa milovala. On byl DOKONALEJ. A to mě na něm dnes štve nejvíc. To byl důvod, proč jsme se rozešli a náš vztah nikdy neměl budoucnost. Neměl jedinou chybičku. Vždycky se zachoval statečně a správně. Mirek Dušín vyrostl a vypravil se na Divoký západ, aby se stal hrdinou. I dnes se výjimečně ještě na nějaký film podívám, když to v televizi běží, ale knihu bych do ruky už asi nevzala. Co jsem dřív obdivovala, mě dnes vytáčí a vadí. A nejen u Oldy, ale u všech kladných postav. Proč nemůžou dělat chyby? Je to lidské. Chovat se jak morální ideál je - ani ne nadlidské, jako spíš nelidské. Když se na ty postavy podíváme, nenajdeme nic, čím by se nám mohly přiblížit. Nebo my jim. V současné době je v literatuře, seriálech a filmech módní trauma z minulosti, ale i to se překoná, aby se vylezlo na piedestal. Jen je to upevní, aby už nedělali chyby a vždy se zachovali správně. Potom sledujete film, kde nějakej zlořád vyvraždí hrdinovi celou rodinu, manželku, děti, sourozence, rodiče, bratrance ze šestého kolena z matčiny strany, půlku města, a chce v tom pokračovat, hrdina ho dostihne (no jak jinak, když je boží), míří na něj zbraní, ale stiskne to? No samozřejmě že ne! Pár nádechů, výdechů - a půjdeš do vězení, kde shniješ za své hříchy a budeš trpět výčitkami svědomí za všechny, co jsi zabil. Už ho vidím, jak trpí. Proč jsem to udělal? Já byl tak špatnej, patří mi to… Jasně. Opominu fakt, že zlořád dost často na začátku filmu z tý basy frnkne, takže poslat ho tam mi nepřijde morálně na výši, ale dementní, a nad hrdinou si maximálně tak povzdechnu: Ty jsi ale blbej, víš to?
Tohle ale není ten nejhorší případ. K nepříčetnosti mě vytáčí situace, kdy si sněhobílý hrdina při pohledu do šklebícího se ksichtu zlořáda uvědomí, že vězení není cesta k nápravě, ale místo, kde se zlořád naučí další kousky a zdokonalí se. Má ho na mušce, zlořád je odzbrojen - a to ten problém. On se nemůže bránit. Kdyby na sebe mířili, je to v pohodě, to je sebeobrana či co. Ale takhle je to vražda. To hrdina nemůže. Takže ho zastřelí někdo jiný, kdo se tam náhodou objeví - omylem, aby zlořád nepromluvil, z pomsty, ono se něco najde. Ale hrdina zůstal nepošpiněn. Zaslouží si tohle jiný komentář než tři tečky?
Je tu ale jeden případ, kdy i hrdina může zabíjet. Každý hrdina, protože to dělal i Olda. Když střílíte na dálku do davu. Pokud na vás útočí, pobijte je. Jakmile dojdou moc blízko a vy se jim můžete podívat do očí, dostanete se totiž do problému, který jsem popisovala výše…
Další věc, co mi na hrdinech vadí, je to, že jsou slovem hrdina charakterizováni a další vlastnosti nepotřebují. Máme spoustu záporáků, jejichž minulost máme propracovanou, díky jejich osudu chápeme jejich motivy, víme, proč dělají, co dělají, vcítíme se do nich… A pak přijde hrdina, který je prostě jen dobrý, a tuhle postavu, se kterou sympatizujeme, nám zruší. Kdo se mu o to prosil? Jak máme oslavovat porážku "zla" ve prospěch "dobra", když k dobru nemáme žádnou charakteristiku, motivaci, nic? Jasně, všichni intuitivně cítíme, co je dobré a co je špatné, ale když na něco koukám a vím, proč se to špatné stalo špatným, chci nějakou charakteristiku i u toho dobrého. Proč se z něj zatraceně stal ten Dušín, co se mu stalo?
Chápu, že děláš,co děláš, proč to děláš. Nedivím se ti. Soucítím s tebou. Ale umři, je to blbě.
Uvedu pár příkladů, které asi známe všichni.
Matrix. Máme tu spasitele, který se osvobodí, aby mohl osvobodit lidstvo ze zotročení stroji (a nakonec se se stroji dohodne na stávajícím stavu, protože mu docvakne, že když mají planetu zrušenou, tak tam asi lidstvo neudrží a simulace života vlastně není až tak špatná). Je DOBRÝ. Máme tu agenta, který netouží po ničem jiném než po osvobození se z nadvlády hlavního počítače. Je ŠPATNÝ. Na začátku funguje jako virus Neo, pak se najednou stává antivirákem a honí původní antivirák Smithe. Taky jste si někdy nainstalovali dva antiviry do PC a oni se vám vzájemně napadali? Tak Wachowští z toho udělali trilogii.
Od začátku jsem byla na straně Smithe. Nejen že měl (pro mě) přesvědčivější argumenty než demagog Morpheus, měl pořádný oblek (díky, Barney Stinsone), ale on jediný se během té trilogie nějak vyvíjel a šel si za svým. Neo byl klaďas, jehož úkolem bylo nechat si nahrát do mozku schopnosti a bojovat s nepřítelem, který ho držel naživu a vytvořil mu před očima realitu, ve které měl flek, barák, známé…
Smith začal jako program systému, ale vypracoval se (sám!) k autonomii a chtěl zůstat svobodným. Nemůžeme na něj aplikovat lidskou morálku, nikdy nebyl člověkem.
Neo byl v podstatě stále jen voděn za ručičku - a pak pokračoval v tom, k čemu byl doveden. Z TOHOTO důvodu jsem sympatizovala se Smithem. Ač na jeho prostředky můžeme mít různé názory, fascinuje mě představa části systému, která si uvědomí sama sebe a nechce už jen slepě plnit rozkazy - i za cenu, že systém přivede do stavu, do jakého ho přivedl. V tomhle v podstatě stejně ani neměl na výběr. Pokud antivir může vstoupit do každé připojené bytosti, může toto nebezpečí zrušit tím, že ony bytosti zabije (což neudělal) nebo přehraje.
Neo začal tím, že se osvobodil, aby mohl následně jen následovat rozkazy.
X-Men. Mám na mysli hlavně X-Men: First Class. Mám tenhle film ráda, opravdu se mi líbil, ale ta problematika, kterou jsem tady výše rozepisovala, je tam opravdu do očí bijící. Od začátku sledujeme osud budoucího Magneta, projdeme s ním bolestí od vraždy matky až k neúprosnému stíhání viníků. A pak mu do cesty vstoupí božský Xavier, s jehož postavou mám ve filmu nemalé problémy. Přeskočím fakt, že musí mít pazouru furt u spánků, aby bylo vidět, že se soustředí (jako by to nestačilo jednou, ale on to dělá celý film!), ale už neskousnu, že od začátku tam působí jak zkostnatělá moralita. U starší verze mi to tolik nevadí, ta na to má koneckonců i nárok. Ale tohle je pro mě jen přemoudřelej pitomeček, kterej prostě nemá charizma na to, aby to kočíroval tak, aby nepůsobil jen jako přemoudřelej pitomeček. Takových znám dost i ze svého okolí a není mezi nimi jediný, kdo by mi nepil krev a imponoval mi. Na druhou stranu Magneto je propracovaná postava, která morálku překračuje, a my mu to nemáme za zlé. Představte si, že by v tu chvíli na ponorce bezmocného Shawa nezabil. Půjdeš do basy a tam si trp. Co by s ním (se Shawem) proboha dělali??? Jak by vyzněl jeho (Magnetův) dosavadní život? Zároveň tu ale máme i tu záležitost se zásahem zvenčí. Shawa vyřídí Xavier. On ho paralyzuje a moc dobře ví, že Magneto jde celý život za tím, aby ho zabil. Ale i tak nedovolí Shawovi se bránit. Nezabije vlastníma rukama, jen tam skuhrá: Nedělej to. To je tak neuvěřitelně pokrytecký a alibistický. Udělal to on, ne já. On přece měl na výběr. Myslel jsem, že ho pobyt v mé přítomnosti změnil. Vybral si špatně… Ubohý.
Proto tolik vítám věci, kde se to nějak vymkne. Teď bacha na ty spoilery:
Už jsem tady nedávno řešila The Fades. Outsiderovský hrdina od začátku do konce, dobří odmítli špatným pomoc, když je o to žádali, a v důsledku toho došlo na rozdělení na dobré a špatné a likvidaci špatných, a když hrdina zkusí vše napravit a podaří se mu, co si usmyslel, tak to v podstatě žádná výhra není. Navíc myšlenka, jak proti sobě stojí dva vyvolení za dvě protilehlé strany, se mi opravdu líbí.
Misfits. V současnosti běží třetí řada. Cosi jako Heroes naruby. Heroes jsem zalomila po první řadě, pak jsem se ztratila a absolutně netuším, jak tam míchali dobré a špatné charaktery (co ten Sylar?!). Misfits může působit jako parodie na Heroes a líbí se mi, jak podali jejich schopnosti. Žádná zvláštní výhra pro člověka - a spasovat s tím svět? Nenechte se vysmát.
Dexter. Úžasná ukázka antihrdiny. Sociopat snažící se předstírat, že je normální. Ne proto, aby ho společnost přijala, protože trpí pocitem vyřazenosti a je sám, nešťastný, smutný, nepochopený, jiný… Ne. Když zapadne, nebude tolik podezřelý a sníží se riziko, že ho chytnou. A že vraždí zločince? Chceme ho obhajovat, že likviduje společenský odpad a společnosti tím prokazuje službu? No, můžeme, když mermomocí chceme… Ale proto on to přece nedělá. On to potřebuje. Potřebuje vraždit. A tohle je praktičtější než zlikvidovat někde nějakou ženskou od rodiny. A ta záležitost s kodexem, prověřování, zda má pravého, přípravy… To je jen bonus. Jen praktická věc, pud sebezáchovy, prostředek, jak se nenechat chytit. Dexter není idealistický bojovník za lepší společnost ani omylem. Dexter dělá, co musí, tak, aby přežil.
True Blood. Řadím se k fanouškům tohohle počinu (jen ne s českým dabingem, s ním je to neskutečná sr*čka). Zaujal mě od prvního dílu, protože to působilo krásně sebeparodicky. A drželo se to. Vezměte si Sookii a porovnejte ji s klasickými ženskými hrdinkami: ona je naprosto DOKONALÁ. Spojte ty blbky a dostanete Sookii. Dlouhé blond vlasy, modrooká, krásná, ty její modýlky, co se tváří tak nevinně, ale vidět je v tom všechno, obětavá, pracovitá, vařit umí, furt se culí, donesu, podržím, zařídím, nestěžuju si… - prostě nádhera. Celý ten svět mi přijde, že sám sebe nebere tak smrtelně vážně. Upíři vyjdou na světlo (obrazně řečeno) - a co teď s nimi? Jak je zapojit do legislativy a společnosti? Budou platit daně, když jsou mrtví? No samozřejmě, že budou, když vydělávají! Vznikají proti nim náboženské sekty, do toho se nám objeví vlkodlaci, měňavci (můžou na sebe brát podobu různých zvířat ) a další "weres" (ti, co na sebe berou podobu jen jednoho - vlkodlaci - vlk, pak tu máme pumy, lišky, tygra… ale odmítám české výrazy typu pumodlak, brr…). Musím ale zároveň připustit, že dobré jsou jen liché řady a sudé jsou bída a utrpení. Čtyřka především a její konec je snad jen nepovedený vtip. Nikdy jsem moc nemilovala Billa - v konkurenci s Erikem prostě neměl šanci. Ale toho debila, co z něj udělali, si nezasloužil. Milovala jsem Erika, po konci čtyřky mě to přešlo, protože z něj udělali takovou neskutečnou bačkoru, že jestli to bude aspoň z poloviny takhle pokračovat, s pátou řadou končím (a to mají smlouvu na šest let)… No a Sookie, ta už je tak pitomá, že už není ani vtipná. Po excelentní třetí řadě dost krutý pád na zem. Někde se ta lehkost zlomila a začalo si to hrát na cosi jiného, a tohle sladkobolné drámo mě fakt nebere. Snad v pětce ty upíry nerozsvítěj…
Nebudu se pokoušet o nějaké shrnutí a smysluplný závěr. Své názory nikomu nevnucuju a ani zdaleka jsem nevypsala všechny postavy a všechno, co mě nějak pozitivně či negativně poutá. Jednoduše končím, protože si myslím, že už jsem vás asi prudila dost dlouho. Kdo jste došli až sem, gratuluju.
a teď umřít pro sookii! kdo rychleji a lépe?
Žádné komentáře:
Okomentovat