Pád 2 76
Promluvit si se Zlatoslavem nikdy nepředstavovalo velký problém. Tím bylo spíš se těm konverzacím vyhnout, pokud jste o ně nestáli. A o to jsem se teď nesnažila. Ovšem narazila jsem na další překážku, která mě podstatně vzdálila od vytyčeného cíle dozvědět se něco o těch třech, co tak pily krev Luciusi Malfoyovi. Kdyby nic jiného, TOHLE byl sám o sobě dost pádný důvod si o nich něco zjistit. To by se dalo někdy v budoucnosti využít. Jenže Zlatoslav už téma měl. Celou dlouhou večeři (Měli jsme nějakou rybičkovou pomazánku. Skřítci se zřejmě rozhodli zahýbat zásobami, dokud tu Brumbál není. Druhou možností bylo něco naoranžovělého. Podle prvního pohledu jsem to přiřadila mezi dýňové produkty, takže má volba byla jednoduchá. Buď ve mně ale ještě doznívaly traumatizující vzpomínky na vědro naplněné smradlavými rybami, nebo jsem opravdu pochopila Brumbála a jeho nechuť k pokrmům z nesuchozemských tvorů.) do nás hustil své domněnky o poloze a obyvateli Zmijozelovy komnaty, které se někde mezi jeho hlasivkami a rty transformovaly z domněnek na fakta. Neměla jsem nejmenší šanci.
Sinistra, sedící mezi mnou a Severusem, píchala vidličkou do chlebového pudinku se šlehačkou a snažila se vypadat, že je tím opravdu zaujatá, aby nemusela jakkoli reagovat. Aurora byla jedna z mála, kterým zpočátku nový režim docela svědčil, jelikož kvůli večerce v šest přišla prakticky o všechnu výuku, protože se ve zbytku rozvrhu nenašlo dostatek místa k úplnému nahrazení hodin. Studenti byli tedy odkázáni na literaturu a zasněné pohledy z oken kolejí, což sice asi dělali, ale málokdo jich využíval ke zkoumání souhvězdí. Když Minerva zhruba po čtrnácti dnech provizória přišla ve sborovně s myšlenkou na návrat do starých kolejí (a ke zkouškám), vydupala si Aurora alespoň zkrácenou půlnoční výuku ve Velké síni. Sice jsem nechápala, v čem je Velká síň bezpečnější oproti Astronomické věži, ale později mi došlo, že se asi nejednalo tolik o otázku bezpečí, jako spíš o prostý fakt, že se kolegům, kteří museli během výuky držet bezpečnostní dozor, nechtělo uprostřed noci lézt na nejvyšší věž v Bradavicích. Došlo mi to v momentě, kdy jsem k tomu čestnému úkolu byla vybraná i já.
"Víte, co bych tady na stole jednou viděla opravdu ráda?" zeptala se profesorka astronomie s očima upřenýma na HMOTU.
Protože Severus zásadně na nic nereagoval, pokud nemusel, a další nejbližší člověk byl Zlatoslav, který se snažil Minervě vymluvit díru do hlavy, vztáhla jsem otázku na sebe.
"Čerstvě řezané květiny místo jídla?"
Obě jsme zajely očima jediné květině na stole. Stála tam vždy od začátku do konce roku, vzpřímenou ji držela jen magie a byla nevyčerpatelným zdrojem octomilek, které se nám mohly topit v dýňovém džusu. Pokud šlo o mě, bylo to jeho nejlepší využití, takže jsem si nikdy nestěžovala.
"Bochník chleba a máslo," odpověděla. "Možná ještě marmeládu nebo sýr. Ale co je tohle?" Oddělila od sebe dvě vrstvy hmoty, aby mi ukázala, co má na mysli.
Pokrčila jsem rameny. Podle mě k sobě některá slova nepatřila ani z jazykového hlediska, natož z kulinářského. Chléb a pudink byla jedna z nich.
"Co to vlastně máte vy a Minerva mezi sebou?"
A bylo to tu zas, tahle protivná otázka. Ovšem mnohem lepší než ta druhá, co tady obíhala, která byla i důvodem, že se Severus přestěhoval na samý okraj stolu a okázale nás ignoroval.
"Věčné ideologické spory mezi Nebelvírem a Zmijozelem."
"Jasně," odtušila nepřesvědčeně a zapojila do práce další vidličku, aby zkusila oddělit další vrstvu. Ona se v jídle šťourat může, a nikomu to nevadí, kdežto já to udělám jednou - a hned to způsobí vnitřní rozkol mezi zmijozelskou částí profesorského sboru.
Zlatoslava se mi nepodařilo zachytit ani po večeři. Jako žíznivá čára zmizel do svých komnat, aby se stihl vyspat do krásy. Ve dvě totiž střídal Charity na dozoru ve čtvrtém patře. Mě ve dvě střídal Filius v přízemí.
Nevadí, zeptám se ho ráno.
***
Můj život v Bradavicích se od Brumbálova odchodu smrskl na pár vyučovacích hodin. Mezičas jsem trávila na cestách mezi hájenkou a hradem, na dozorech na chodbách, v knihovně, ošetřovně, občas i ve sklepení. Tedy ne přímo v bradavických sklepích, ale pouze na patře se Severusovým kabinetem. Tato země se pyšnila jménem Severusovo a byla tam zima, ačkoli jsme se už překulili k létu, a já konečně po letech pochopila význam těch dlouhých plášťů, protože jsem se na cesty dolů začala oblékat dost podobně - do něčeho, do čeho se člověk mohl v případě nutnosti zabalit. Pokud se sklepením jen procházelo, tak si to člověk ani neuvědomil. Ale když už tam postával druhou hodinu, věci začaly dávat smysl, všechno do sebe zapadalo. Nic se nedělo bezdůvodně. Tedy mimo pohybujících se schodišť, propadajících se schodů, pochodujících brnění kolem třetí hodiny noční, loučí v jedné boční chodbičce ve třetím patře, které zhasínaly, kdykoli jste tam vkročili, ačkoli jinak hořely nonstop… Už po měsíci se celý sbor změnil ve skupinku unavených a potají zívajících lidí, kterou jste mimo dozory a výuku skoro nezastihli, protože většinou spali, a během druhého měsíce už se tím většina ani netajila.
Zprávy od Brumbála nepřišly žádné, nebo nám je Minerva zatajila. V rámci hledání jakýchkoli pozitiv jsem se rozhodla jako jedno z nich vzít skutečnost, že mi od něj nepřišel žádný dudlík s malinovou příchutí nebo cokoli podobného. Má drahá matka taky neposlala gratulaci, takže snad celý incident zůstane jen v bradavických zdech.
Ráno vypadal Zlatoslav použitěji než kdy jindy. Jen nedbale učesaný, pomačkaný, s tmavými kruhy pod očima, to už nebyl zářící Lockhart sršící energií do všech stran. Šel na snídani rovnou z dozoru, takže vedle talíře plácl knihu, kterou si zřejmě v noci krátil čas (pod loučemi se opravdu skvěle čte…), a sesul se na židli. Chvíli se díval na obložené chleby naprosto stejně jako Sinistra večer na chlebový pudink, ale nakonec si jeden vzal a bez chuti se do něj zakousl.
"Zlatoslave," rozhodla jsem se využít příležitost, že ještě nezačal mluvit.
Zvedl hlavu a zamžoural na mě. V okamžení vykouzlil na tváři úsměv. Opravdu měl můj obdiv. Já po hlídkách většinou na žulení neměla ani pomyšlení.
"Chtěla jsem se zeptat, vaše… Chci říct Valeria a její sestry byly nějak zapojené do boje proti Smrtijedům, když… no, tehdy?" Kolik jim tehdy vůbec mohlo být? Nebyly o tolik starší než já…
Rázem byl vzhůru a jeho oči plné ostražitosti. Rozhlédl se okolo, ale nikdo nás neposlouchal. Část sboru chyběla.
"Jak vás tohle vůbec napadlo?" zeptal se překvapeně.
"Protože jsem zjistila, že někteří Smrtijedi na ně reagují dost… zvláštně."
"Ach tak," pronesl s nepatrnou známkou úlevy v hlase. "Kdepak. Sice tam možná mohlo dojít k nějakému střetu, ale ne proto, že by snad byly v odboji nebo něco podobného. Spíše by šlo o nějaký rasový problém."
"Rasový problém?" nechápala jsem.
Pobaveně se usmál. "Neříkejte, že jste si nevšimla? Val, Ria i Glory v sobě mají více než polovinu vílí krve. Nemohlo vám ujít, jak na ně muži reagují. A nikomu to neušlo ani tehdy. Tenhle typ kříženců sice Vy-víte-komu nikdy nevadil tolik, jako třeba vlkodlaci a podobní, i když i ve svých řadách jich měl vždy nezanedbatelné množství, ale pořád to byl přestupek proti čisté krvi. Na druhou stranu ale podobní lidé mívají v krvi mnohem více magie než… to je jedno. Možná jsou jen víly lidmi více než ostatní kouzelné bytosti," uzavřel svůj monolog.
Ohromeně jsem na něj zírala. Vílí krev. To vysvětluje mnohé. Přinutila jsem se zavřít pusu. Lidí s vílí krví jsme znala řadu, ale většinou šlo jen o malé množství po nějakém dávném předkovi. Proč mě to ale nenapadlo u nich? Už ve chvíli, kdy Valeria otevřela bránu jejich rezidence? Tehdy na vánočním večírku. Vždyť ty dvě tam fungovaly, jako by měly vlastní gravitaci, všichni se snažili točit jen kolem nich. Jak jsem mohla být tak slepá?
Zlatoslav se zvedl, že prý musí odvést studenty na hodinu a nechal mě tam sedět.
"Tváříš se, jako by se s tebou rozešel. Přestaň, než si toho všimne Severus. Jedno drama ti nestačilo?"
Probodla jsem Charity pohledem. Dosedla na jeho uvolněné místo a nalila si hrnek černé kávy.
"Copak to nikdy neskončí?" zavrčela jsem spíš sama pro sebe, ale stejně mi odpověděla.
"Na to se zeptej Sibyly. Slyšela jsem, že se tomuhle věnuje, ale nevím to jistě, protože jsem ji viděla naposled…" zarazila se a v duchu něco vypočítávala, "…nejmíň tři měsíce zpátky. Kdyby tam nahoře zkameněla, nikdo si toho ani nevšimne."
Chtěla bych na tomto místě upozornit na nově vzniklý (=dnes) autorský blog. Vidíte, jak dokážu být aktuální? Nejedná se o žádnou fanfikci, nýbrž o původní příběh. Jeho hrdinkou je dívka, která až dovršením 12 let může začít pořádně zjišťovat, kdo je a kam patří. Případně patří-li vůbec někam, protože ani mezi vlastními se jí nedostane přivítání, jaké možná očekávala. Ve světě pod mořskou hladinou na ni totiž čeká mnohé - a bez většiny z toho by se jistě ráda obešla. Autorka již má příběh napsaný a rozhodla se ho zveřejnit, aby získala i zpětnou vazbu. Nebudu tady šťourat do děje, ať nevyslepičím víc, než co smím, a rovnou vám sem dám link, ať se můžete podívat sami. 
" To jsem nepobrala. Přečetla jsem si článek, co jsem tam kde napsala, komentáře... Nic... Takže to asi bude fakt jen něčí rodinná situace, se kterou se přišel pochlubit, jinak nevím... Nebo někdo ve druhé třídě objevil Darwina a nemůže to rozdejchat...
.
