Takže KONEČNĚ je tu první kapitolka. Doufám, že se bude líbit a že omluvíte to zpoždění, s jakým se tu objevila. To víte, ten podtitulek (i když varianta Jáji a Páji mi pořád vrtá hlavou a třeba se k ní vrátím)... Když se teď tak dívám na ty rubriky, budu s tím muset něco udělat, protože ty názvy jsou skoro delší jak povídky. To je trochu k zamyšlení. Takže ještě jednou příjemnou zábavu a zkuste zanechat komentář, co vy na to. :)
Život je plný malých překvapení a malých radostí. Když vlastníte podnikavého domácího skřítka (který má zřejmě více svobody a vlastnosti než vy sami), je k prasknutí přeplněný velkými překvapeními a radostmi, kterých by se člověk s klidným srdcem zřekl. Jen bylo-li by to možné.
Tím největším překvapením hned na začátku léta pro mě bylo, když jsem dorazila domů - a doma bylo někde jinde. Kam se na to hrabal předchozí rok, kdy jsem prostě byla jen vystěhovaná. Doteď nevím proč. Počáteční vztek a zděšení ale brzy nahradilo smíření a - těžko se mi to připouští - jistý druh spokojenosti.
Místo, na kterém jsem nyní žila, se mi od prvního dne zdálo čímsi podivné. Marně jsem si lámala hlavu, co ten můj pocit způsobuje. Až po týdnu mi to došlo - slunce. Svítilo tu slunce. Ráno vyšlo, začalo svítit a svítilo až do svého pohádkově krásného západu. Žádná depresivní mlha, válející se všude kolem od úsvitu až do setmění. No, možná i po setmění, v noci jsem to nikdy nezkoumala.
Prostě teplo, světlo… Ach, ten nepoznaný jas v mých dnech. Vydržela bych se celé dny procházet okolním krajem, chytat nějakou barvu do obličeje (v Bradavicích vždycky strašně vyblednu). Dokonce jsem se vzdala své školní barvy vlasů a vrátila se ke své černé, kterou jsem okamžitě po svém nástupu do Bradavic z jistých raději nespecifikovaných důvodů opustila.
Za domkem jsem měla zahrádku… Vzhledem ke skutečnosti, že neumím vypěstovat ani mrkev, mě to nijak zvlášť nevzrušovalo. Zato Damien z ní byl nadšen. Hlavně z trpaslíků, které tam celé dny lovil. No… On sice lovil, ale nakonec byl skoro vždy uloven, takže přišel ke slovu Lockhartův atlas domácích škůdců, který jsem pořídila speciálně pro tuto příležitost.
Vynikající kniha.
Pokud ji s dostatečným švihem mrštíte po trpaslíkovi, je úspěch téměř zaručen. Má perfektní vazbu. Pevnou, vyztuženou…
Myslím, že jsem tam začala být opravdu šťastná.
A pak se stala jediná věc, k níž opravdu muselo dojít, protože jsem sice změnila místo svého pobytu, ale nikoli zem - modré nebe se zatáhlo, bílé beránky slily v jednolitou šedou plochu a padla mlha. A na příštích pár let začalo pršet.
Byla jsem doma…
Už dávno ale nejsem naivní. Věděla jsem, že mě ta skutečná zábava teprve čeká.
A dočkala jsem se opravdu rychle - dostavili se naši.
S Rupertem.
Někdy během roku mi zřejmě unikl fakt, že naši Ruperta adoptovali.
Naši přivezli záclony do ložnice, co se tam vůbec nehodí a já je budu muset co nejdřív během nějaké nehody zničit, jinak je budu muset věšet pokaždé, když bude hrozit jejich příjezd. Což by v praxi znamenalo, že by tam musely viset nonstop.
Rupert dodal cosi, co se nehodilo nikam. Vzhledem k jeho zálibám a práci a jsem to tipovala na rostlinu, ale pochybuju, že si tím kdo mohl být jist. Nechala jsem to pro jistotu před vchodem a doufala, že to třeba uteče.
Proč nemůžu jednou dostat třeba růži?
Než jsem umořila to s chapadly a žahavkami, co jsem dostala minule…
"A z téhle mám opravdu radost," rozplýval se Rupert už asi nad stou fotografií a strčil mi ji pod nos. Podezřívala jsem ho, že všechny zachycují totéž, ale toho by nebyl schopen. On ne. Potlačila jsem zívnutí a s vypětím duševních i fyzických sil zaostřila na obrázek, kde stál Rupert vedle čehosi, čeho bych se v životě nedotkla, a tvářil se hrdě. Obvykle se mi daří přestírat zájem, ale tohle už byl opravdu tvrdý oříšek.
Dala bych cokoli za jakékoli vysvobození…
Říká se, že si má člověk dát pozor na to, co si přeje - mohlo by se mu to vyplnit.
O pár fotografií a spousty úsilí nezačít mlátit hlavou o stůl vlétla dovnitř sova.
Byla bych políbila kohokoli, kdo ji poslal - než jsem si ale otevřela dopis. Už písmo bezpečně prozrazovalo pisatele - a podpis jen potvrdil zcela jasné - Albus a nějaká neodkladná záležitost.
Rychle jsem přelétla těch pár řádků.
A pak jsem to přečetla ještě jednou, abych se ujistila, že se opravdu nemýlím.
Drahá kolegyně,
Jisté neodkladné záležitosti mi nedovolují osobně vykonat následující povinnost. Proto se v této záležitosti obracím na Vás. Věřte, že pokud by to nebylo bezpodmínečně nutné, nekazil bych Vám vaše studijní volno (ouha!), a doufám, že Vám nijak silně nenarušuji Vaše plány (no, tentokrát jsem plná odpuštění). Pokud ano, přijměte mou nejupřímnější omluvu.
Jak jste si jistě vědoma, potřebujeme pro následující rok nějakou posilu našeho bradavického sboru. S dotyčným kouzelníkem jsem již o této věci předběžně hovořil, ale potřeboval bych dojednat několik drobností. Při svém aktuálním zatížení ale bohužel nejsem schopen se za ním vypravit osobně, a jak jistě uznáte, není právě nejzdvořilejší, vyřizovat podobné záležitosti jen prostřednictvím sov. Zasílám Vám seznam věcí, které potřebuji ještě vyjasnit. Týž seznam obdržel i Severus, očekávejte v nejbližší době jeho návštěvu. Zaslal jsem mu i přenášedlo, abyste se na místo bezpečně dostali.
Děkuji Vám za Váš čas a vaši ochotu.
Se srdečným pozdravem
Albus Percival Wulfric Brian Brumbál
Zdálo se mi to, nebo A. P. W. B. B. skutečně nenapsal, koho to máme poctít návštěvou?
"Špatné zprávy?" zeptal se ustaraně Rupert.
"Neumíš si představit," odvětila jsem. Při pohledu na balíček fotek v jeho ruce jsem ale pocítila k muži, jehož jméno jsem ani neznala, obrovskou vděčnost.
Jak vzdálená mohla být ta "nejbližší doba"? Nic není dostatečně brzy.
V tu chvíli se za dveřmi ozvalo lupnutí.
Že by až tak?
Dveře se pomalu otevřely - a v nich stáli mí rodiče, kteří byli tak neskutečně milí, že nás tu nechali o samotě, abychom si spolu mohli nerušeně popovídat. Milé od nich, jak myslí na mé blaho. Spiklenecky se na nás usmívali.
Rupert jim úsměv oplatil.
Jednou jim asi neskutečně zlomím srdce.
Další lupnutí.
Tentokrát se ale dveře rozletěly a dovnitř vpadl jak velká voda Severus. Oči mu sjely na otevřený dopis v mé ruce.
"Můžeš mi říct, proč ses stěhovala? Kvůli tobě jsem musel ještě za Brumbálem, aby mi dal laskavě i adresu. Jestli sis nevšimla, mám prázdniny a spoustu jiné práce než někde uhánět své kolegyně."
"Taky ti přeju krásný den," rozzářila jsem se na něj. "Tohle jsou mí rodiče, tohle je Hubert," pokynula jsem ke jmenovaným rukou. "Tohle je Severus," představila jsem užaslým příchozího.
Severus zřejmě až teď zaregistroval i jiné účastníky této situace.
"Snape," kývl lehce hlavou do prostoru k ostatním a pak se hned rázně obrátil ke mně.
"Jdeme? Mám doma něco rozděláno a potřebuju být do čtyř hodin zpět, jinak budu muset jít bydlet k tobě nebo k Brumbálovi, takže…" zasekl se a zaraženě někam koukal. Obrátila jsem se tím směrem a mé oči našly, co ho tak upoutalo - nakadeřené růžové záclony plné červených a bílých kytiček stále ležely na stolku před krbem.
Konsternovaně se na mě podíval. Jeho obličej byl kamenný, ale já viděla, jak to v koutcích jeho úst cuká a v jeho černých očích se objevuje zlomyslné pobavení.
Teď už mlčky, aby ho jeho hlas nezradil, ke mně natáhl ruku se starým hnusným šátkem. Omluvně jsem se usmála na svou rodinu a přibrané a chytla přenášedlo.
Přistáli jsme v obrovském parku.
"Nechci nic slyšet," zasyčela jsem na Severuse dřív, než ho napadne něco říct.
Pokrčil rameny, ale teď už se nesnažil udržet vážný obličej a šklebil se mi do tváře.
Zaťala jsem zuby a rozhlédla se okolo, abych zjistila, jakým směrem že se to máme dát.
Bylo to půvabné místo. Stáli jsme na břehu průzračně čisté tůňky s lekníny a lotosy. Všude kvetly květiny a opojně voněly. Nic nenaznačovalo, který směr by mohl být ten pravý. Vydali jsme se po pěšince mezi okrasnými keři a stromy. Někam dojít musíme - a když to bude špatně, zkusíme to na druhou stranu. Já domů nespěchám.
"Psal ti Brumbál, za kým to vlastně jdeme?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě že ne."
Skvělé…
Náhle se před námi vyloupl zámek. Nevím, jak jinak bych to stavbu popsala. Byl nádherný, vznešený, elegantní. Bílá perla uprostřed ráje.Čím více jsme se blížili, tím více ve mně hlodala zvědavost, koho že to Albus přesvědčil, aby opustil tohle panství a vyměnil ho za bradavický hrad.
S kapkou bázně jsem zazvonila na zdobený zvonec u vstupní brány. Severus hleděl nahoru a mračil se.
Skoro bych čekala lokaje v nažehlené livreji, ale nikdy mě nenapadlo, že uvidím něco podobného jako to, co otevřelo dvířka v bráně. Před námi stála ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy v životě viděla…
