"Nemusela sis dělat škodu," pronesl Severus, když jsme se setkali v Příčné ulici.
Líbezně jsem se usmála a odvětila nějakým nesmyslem typu: "Vždyť víš, že pro tebe udělám cokoli." Pokud šlo o květiny, jež nešlo zabít, platila ta věta stoprocentně. Teď ať se snaží zase on.
Zvolna jsme se procházeli kolem obchodů a nahlíželi do výkladních skříní. Pomalu jsme šli proto, že jsme tu jednak byli značně s předstihem, jednak jsme stejně ani nijak zvlášť netoužili po dalších podpisech ani po rozzářené Zlatoslavově tváři, a navíc jsem si já vzala krásné elegantní botky na vysokém jehlovém podpatku, ve kterých se mi po zdejší dlažbě chodilo značně obtížně, chtěla-li jsem ještě vzbudit zdání elegance. Severus si vedle mě povlával ve svém hábitu a bylo mu to upřímně jedno.
Zastavili jsme se u obchodu s domácími mazlíčky. Severus chvilku nerozhodně přešlapoval na místě a pak zmizel v jeho útrobách. Že by si vzal k srdci naše rady a zatoužil po zvířátku?
Nedočkavě jsem ho vyhlížela, až se opět vynoří. Ale zklamal, nesl si jen nějakou zavřenou krabici omotanou provázkem.
"Pořídil sis kamaráda?"
Povytáhl jedno obočí a usmál se. To je něco, co mě nepředstavitelně děsí, protože Severusova dobrá nálady pramení většinou z věcí, z nichž ostatním dobrá nálada nepramení, nebo z věcí, z nichž nepramení speciálně mně. Samozřejmě, najdou se tu výjimky, ale ty se snaží eliminovat.
"Skoro," pronesl tajemně a nasadil ten svůj výraz "jen dumej a trp". Nasadila jsem výraz "no tak si to teda nech pro sebe, stejně to dlouho nevydržíš" a ignorovala ho. Stejně už se blížilo poledne, byl nejvyšší čas vyrazit do Krucánků a kaňourů.
Severus se zřejmě cítil dotčen, že s ním nehodlám hrát jeho hru na tajemného profesora, tak nasadil svižnější tempo. Na mé zavolání "Severusi, zpomal, někteří z nás maj podpatky", zavrčel "No jo, ženská" a přidal ještě víc. Škoda, že jsem záclony poslala Albusovi, jinak by je hned večer dostal taky.
V knihkupectví už ani nemělo cenu ho hledat. Ne že by byl někdy schopen splynout s davem, ale bylo tu tak namačkáno, že se stejně nedalo nikam pohnout a mohla jsem jen doufat, že mě časem dav nedočkavých žen, dychtících uvidět na vlastní oči svůj idol, vyplivne někde stranou. Pár kouzelníků se snažilo dát chaosu nějaký řád a vytvořit ze ctěných dam a dívek jakous takous frontu, aby lidé, kteří si chtěli koupit nějakou knihu, měli šanci učinit tak dříve než v půl páté, kdy měl Zlatoslav slavnostně dopodepisovat. Využila jsem toho a odtrhla se z hlavního proudu - a konečně uviděla Severuse. Postával kus stranou od stolu obloženého Zlatoslavovými portréty, mezi nimiž se oslnivě culil i živý Zlatoslav, hábit perfektně sladěný s pomněnkově modrýma očima. Vlastně mu to náramně slušelo, choval se jako okouzlující gentleman, když od přítomných čarodějek přijímal knihy a vepisoval do nich svá věnování. Za jiných okolností bych možná začala pátrat, proč jsem o tomto v podstatě velmi šarmantním muži dosud uvažovala tak, jak jsem uvažovala.
Za takových okolností, za kterých by Severus něco nehučel do toho andělského stvoření, které se střídavě zvonivě smálo a ostřížím zrakem sledovalo Zlatoslava a jeho fanklub. Ačkoli dnes měla vlasy sčesané do drdolu a na sobě měla jen prostý modrý hábit, zase ve mně probouzela pocit méněcennosti. Nejraději bych se otočila a odešla, ale v tu chvíli mě Valeria zpozorovala a mávla na mě svou bělostnou ručkou. Nadechla jsem se, vyloudila na tváři vlídný úsměv a vyrazila k nim. Zatraceně, kam se podělo jeho zalíbení v zrzkách?
Něco mi zavadilo o rameno. Trhla jsem sebou, ale byla to jen stará známá sovička. Zakroužila mi nad hlavou a usadila se mi na rameno, jakmile jsem konečně dorazila k těm dvěma. Když nepršelo a nevypadala, jako by ji někdo právě vypral, chovala se zcela jinak, spokojeně pohoukávala a vrhala na Severuse nesouhlasné pohledy. Mluvila mi z duše, potvůrka malá roztomilá. Valeria našpulila rty, jako by chtěla něco říct, ale nakonec se jen usmála, zaševelila "Moc ráda vás opět vidím" a zlověstně střelila pohledem k Lockhartovi, ke kterému se právě nakláněla nějaká mladá pohledná plavovláska, při čemž je vyfotil jakýsi zakrslý fotograf z Denního věštce.
"Čekal jsem tě později, ale zřejmě jsem tě podcenil," rýpl si Severus.
"Hele, Weasleyovi a Potter," oplatila jsem mu tu laskavou poznámku a kývla hlavou k davu, kde se mezi houfem zrzavých hlav vynořila jedna neučesaná obrýlená a jedna rozvrkočená zubatá.
Viděla jsem, jak jsem mu v tu chvíli zkazila den, a bylo mi líp.
Fotograf se právě pokoušel získat další snímek Zlatoslava a mladé čarodějky a při hledání správného úhlu přišlápl nejmladšího Weasleyho. Ten se ozval, Lockhart zvedl hlavu - a uviděl Pottera. A během okamžiku POZNALl Pottera, protože vykřikl: "Vždyť to je Harry Potter!" Severus se zatvářil, jako by kousl do citrónu, obrátil oči v sloup a němě zalomil rukama. Valeria vypadala při té reakci nechápavě, ale moudře se rozhodla nic nezjišťovat. Vlastně se zdálo, že se jí docela ulevilo, když se Zlatoslav přestal věnovat své fanynce a vrhl se na Harryho (No, Severus taky vypadal, že mu to ze srdce přeje.). Fotograf i Zlatoslav byli jako u vytržení. Jen malý Potter vypadal trochu vyděšeně.
Zlatoslav si zjednal ticho a s rukou kolem Harryho ramen zvučně pronesl pro celý přítomný dav to, co za chvíli oznámí i Brumbál na začátek školního roku - totiž, že nastupuje do Bradavic jako nový profesor obrany proti černé magii. Severus při těch slovech tiše zaúpěl. Tenhle osamocený projev ale zcela zanikl v jásotu, v nějž propukl dav. Fotograf nadšeně cvakal zářícího čaroděje, Potter někam zdrhnul, ženy tleskaly. Severus usoudil, že pro dnešek by to už stačilo a rozhodl se vyklidit pole. Rozloučila jsem se s ním, počkala dvě minuty a odešla taky.
Před obchodem jsem skoro vrazila do Luciuse Malfoye. Měl trochu oteklé jedno oko, mírně pocuchané plavé vlasy a v jeho aristokratické tváři se vedle běžné povznesenosti dala vyčíst i špatná nálada.
Stejně jsem to riskla a pozdravila ho.
Nepatrně se pousmál, když mě poznal.
"Máte zajímavý přírůstek ve sboru. Potřebovali byste v Bradavicích personálního poradce," pronesl uštěpačně a s jistou dávkou trpkosti.
"Myslíte, že nepozvedne prestiž školy do závratných výšin?"
Pobaveně se ušklíbl a nahlédl do výkladu, aby si upravil vlasy.
"Jedno se Brumbálovi upřít nedá - originalita v podobných nápadech," řekl a uhladil si poslední neposedný pramen.
"To se nikdo nikdy ani popírat nesnažil," odvětila jsem a kývnutím mu potvrdila, že mu již do dokonalosti nic nechybí.
"Nemáte chvilku čas? Kdyby Cissa zjistila, že jsem vás potkal, neodpustila by mi, že jsem vás nechal utéct."
"Ale jistě. Jak se vlastně má?"
V očích mu zazářily šelmovské jiskřičky. "Teď zrovna asi trochu trpí, protože ji Draco vytáhl nakoupit košťata a ona famfrpálu nikdy moc neholdovala."
Žádné komentáře:
Okomentovat