10. kapitola

Pár slov na začátek: Nikdo ji nezneužil! :D

---

Na snídani jsem po včerejším večeru ani nešla. Rozdělili jsme se s Rufusem o mrkev a já se natáhla zpět do postele. Bylo mi krásně. Cítila jsem se tak lehká a odpočatá. Po dlouhé době jsem se opravdu vyspala a byla jsem z toho tak šťastná a spokojená, že jsem o to mezi těmi dobře naladěnými lidmi těšícími se na další školní rok nechtěla přijít. Damien vyskočil za mnou a schoulil se ke mně do klubíčka. Pohladila jsem ho po černé jiskrné srsti. Předl. Nejradši bych předla s ním. Rufus seděl na krbu, ohryzával mrkev a rovným dílem ji konzumoval a plival okolo.

Zajímalo by mě, jak dlouho se mi bude ještě dařit udržovat ostatní v přesvědčení, že Rufus neexistuje a Filch se zbláznil.

Asi jsem zase usnula, protože když jsem se pak podívala na hodiny, bylo nějak podezřele pozdě.

A v křesle seděl Severus a četl noviny.

"Kdybych si tě vzala, taky bychom spolu trávili tolik času?"

Ani nezvedl oči. Jen noviny.

"Mohl jsi mě aspoň vzbudit."

Nechal horní polovinu novin spadnout a zahleděl se na mě.

"Jednak si v jednom kuse stěžuješ, že nemůžeš spát, jednak mi vyhovuješ, když spíš. Važ si toho, jak jsem k tobě ohleduplný."

"Nenalézám slova, abych vyjádřila svou vděčnost vůči tobě."

Skromně se usmál a zaměřil svou pozornost opět na Denního věštce.

"Čím jsem si to všechno vůbec zasloužila?"

Ani nevykoukl zpoza novin. "Ráno jsem potkal Lockharta."

Chvilku jsem zpracovávala tu informaci. "To ti mám závidět nebo co?"

"U tebe člověk nikdy neví."

Tu poznámku jsem sice nepochopila, ale měla jsem silný pocit, že ji radši ani chápat nechci.

"Ale měl nějaké družné tendence, tak jsem přenechal tu čest druhým a vyklidil pole," pokračoval.

"S tou tvou společenskostí bychom měli něco udělat."

"Já jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou."

"Tak proč sedíš u mě místo toho, abys u sebe poslouchal poklidné bublání lektvarů v kotlíkách?"

"Někdy se mi skoro zdá, že mě nevidíš ráda."

"Nezdá."

"Vidíš, proto jsem tě nebudil. Když jsi při vědomí, věci se zbytečně komplikují."

"No tak promiň."

Povytáhl jedno obočí a zmizel zase za novinami.

Vstala jsem a otevřela okno, abych dovnitř vpustila pořádně naštvanou sovu, která se už hodnou dobu snažila na sebe upozornit mlácením zobákem do skla. Jen co jsem koukla na obálku, bylo mi jasné, kdo píše, a pohodila dopis na stůl. Přání mých rodičů, ať si užiju nastávající školní rok, informace, kde se v tuto dobu nachází Rupert, to všechno si můžu přečíst i později. V listopadu, červnu, za tři roky…
Nasypala jsem sově trochu semínek na parapet.
Dovnitř vletěl teplý větřík a vmetl mi do tváře několik kapek pozdně srpnového deštíku. Dívala jsem se dlouho na jezero a uvědomila si, jak je tu vlastně nádherně. Občas.

"Dnes se mi o něm poprvé nezdálo," řekla jsem tiše.

Uvnitř zašustily noviny, jak je Severus odložil.

"Ale pořád mi chybí. Strašně moc. Pořád nemůžu uvěřit, že je mrtvý. Jak může být mrtvý, když se jeho tělo nenašlo? Vždyť jsme ho viděli… Byl tam. Byl přece mrtvý, že ano?"

Obrátila jsem se k němu. Mlčky se na mě díval.

"Dozvíme se někdy, co se tam stalo?"

Nevydržela jsem to a vyhlédla opět ven.

"Vlastně ani nevím, jestli to chci vědět. Děsí mě to. Děsí mě, že někdo sem má zřejmě přístup a může si s námi zahrávat, jak chce."

Jak je možné, že to jezero vypadá tak klidně?

"Je zvláštní vidět na jeho místě někoho jiného."

"Spíš bych řekl něco jiného."

"Nemáš ho rád."

"To je to tak vidět? Někdo to na sebe vzít musí."

"Tím chceš říct co?"

"Že pokud má být v Bradavicích někdo, komu ten napomádovaný floutek nepřiroste k srdci, obětuji se a vezmu to na sebe."

"To je od tebe ohleduplné, ale pořád nechápu..."

"No, mě včera nedoprovázel až k mým dveřím," zašklebil se.

"Žárlíš, že?"

"Strašně," odtušil a vzal si zas noviny.

"Žárlíš, protože je hezčí a blonďatější než ty."

"To je asi jediné pozitivum, co se o něm dá říct. Pokud je to pozitivum."

"Náhodou… Nevím, co udělal, ale včera se mu povedlo nějak zablokovat účinky toho tvýho utrejchu a já se konečně vyspala bez jediný noční můry. Na to zaklínadlo se ho musím někdy ještě přeptat."

Podíval se na mě s hraným úžasem (amatérský výkon). "To se mi snažíš říct, že ono to ví, jak se drží hůlka, a dokonce jak se používá? Fascinující."

"Je to velký kouzelník. Napsal o tom spoustu knih."

Podíval se na mě jako na pětiletou.

"Při frekvenci, jakou píše, se divím, že se někdy stíhá najíst."

"Co ti na něm tolik vadí?"

Na chvíli se zamyslel, než odpověděl.

"Dýchá… A mluví. Mezi těmi slovy by mělo být rovnítko."