Varování: Nic k HP, jen můj depresivní sentimentální výlev, protože mám zas jednou hezkou depku.
Vítr svištěl kolem mé hlavy a vše bylo náhle tak jednoduché. Ještě před okamžikem jsem se topila v neřešitelných problémech, ale jako mávnutím kouzelného proutku vše zmizelo.
Prý celý život proletí před očima…
Vzduch byl chladný. Nebo za to možná mohl ten vítr kolem mé hlavy.
A ticho, takové ticho, klid… Poprvé po dlouhé době klid. Sice jsem si uvědomovala přítomnost řady zvuků, ale neslyšela jsem je. Nevnímala. Jen ticho a klid. A chladný vítr na tváři.
Vždycky jsem přemýšlela, na co bych v tuhle chvíli asi měla myslet. Pořád to nevím. A už se to asi nedozvím.
Chtěla jsem myslet na tebe, na věci, co jsi mi říkal, ale nedokázala jsem si ani vybavit tvou tvář, té oči, tvé rty, nos, tvůj hlas, žádnou větu, co jsi kdy pronesl. Jen spoustu pocitů, které jsi ve mně vyvolával. A ty mě teď zaplavovaly a překrývaly svět, který pokroucen ležel přede mnou.
Tam někde mimo mě se ozývaly hlasy. Přicházely jak z jiného světa.
Zavřela jsem oči. Ani jsem netušila, že jsem je dosud měla otevřené.
Pár obrazů se mihlo před zavřenými víčky.
Pár tváří, co kdysi byly důležité.
Pár slov, co dnes už nic neznamenala.
Problémy, co ještě včera znamenaly celý můj svět.
Byla jsem svobodná.
Volná.
Lehká jak pírko jsem se vznesla a rozpustila ve vzduchu…
Žádné komentáře:
Okomentovat