Zkřehlými prsty něžně přejela jméno vytesané v kameni.
Datum pod ním ji pálilo v srdci.
Den poté, co odešla.
Marně.
Zbytečně.
Mohla být s ním.
Mohla ho držet za ruku…
Co si nalhávala?
Byla tu jiná, které patřilo to právo.
Její jméno stálo vytesáno hned vedle.
S datem tak vzdáleným od jeho…
Ruce se jí chvěly.
Oči pálily.
Smět plakat.
Moci plakat…
Nebyl rozdíl mezi životem a smrtí.
Oba zemřeli.
Jen ona musela ve smrti žít dál.
Stáhla svou studenou ruku od chladného kamene a pohlédla k východu.
Město spalo.
Leželo jí u nohou a mírumilovně oddychovalo.
A najednou byla schopná cítit klid.
Již za pár chvil vyjde slunce.
Celé věky neviděla východ slunce…
První paprsky vyšlehly zpod obzoru.
Spalující nádhera…
A náhle stál před ní.
Díval se na ni a usmíval se.
Natáhla k němu ruku.
V očích se mu třpytily slzy.
Kolik něhy v nich bylo, Kolik lásky…
Slunce se vyhouplo nad kraj.
Jejich ruce se setkaly…
Poklidný větřík si pohrával s hromádkou jemného popela.
Žádné komentáře:
Okomentovat