Tak, a je tu definitivně poslední kapitolka prvního dílu. Dostávám svému slovu a věnuju ji KiVi. Doufám, že se vám bude líbit a že zůstanete i na díl druhý. :)
Vůbec jsem neměla náladu někam jít. Bylo mi mizerně, myslím, že jsem měla horečku, bez kapesníku jsem neušla ani dvacet metrů a navíc jsem vůbec nepotřebovala vidět žádné lidi - ani studenty. Ale když za mnou přišel Severus, v tváři něco jako nadšení (asi to bylo ono, u Severuse vypadají skoro všechny emoce stejně a já nebyla zrovna ve stavu soustředit se na jemné nuance), a spustil na mě lavinu slov, jejichž pointou bylo zřejmě to, že Zmijozel vyhraje školní pohár (No kdo taky jiný, že? A navíc už to po těch letech byla skoro tradice.), nedokázala jsem mu zkazit radost a odmítnout. Ne po tom, jak tu se mnou dnes ráno po snídani zůstal a snažil se mě přivést na jiné myšlenky. I teď se sice tvářil ustaraně, když se na mě podíval, ale snažila jsem se na něj usmívat, aby si myslel, že se cítím líp. Jenomže jemu se tak strašně špatně lže!
Převlékla jsem se do něčeho slavnostnějšího, než byl můj aktuální oděv (župan a huňaté pantofle nedodávají nikomu na důstojnosti), Severus řekl, že mi to sluší, což jsem od něj slyšela poprvé a zřejmě taky naposled, zamkla jsem Damiena do pokoje (brzy odjíždím a nechci ho zas nahánět po celých Bradavicích) a vyrazili jsme.
Velkou síň jsme slyšeli z dálky, zřejmě už se většina lidí a studentů dostavila. Severus se dmul pýchou, když jsme vkročili dovnitř a Velkou síň již po sedmý rok v řadě zdobily ty nádherné a elegantní barvy - zelená a bílá. A stříbro. Krásné, vkusné. Nedalo se tomu nic vytknout. Severus pokynul na pozdrav rozjásanému zmijozelskému stolu a usadil se na místo. Kdyby se na Severuse v tu chvíli někdo pozorně podíval, viděl by v jeho očích planout plamínky vzrušení a radosti, když je sledoval. Jenže na Severuse se radši nikdo nikdy pozorně nedíval. Ke svému údivu jsem pocítila, že jejich nadšení pomalu začínám sdílet i já. Zaregistrovala jsem pohledy, které si vyměnili představení nebelvírské a zmijozelské koleje. Bylo zvláštní vidět podmračenou Minervu a spokojeného Severuse.
Náhle vše ztichlo.
Zhnuseně jsem odložila svůj pohár, protože se v něm nacházela jedna z mála tekutin, na které jsem opravdu alergická. Ale vedení má zřejmě někde dýňové pole. Zatímco jsem na oko zaujatě pohledem provázela Pottera na jeho cestě k Weasleymu a Grangerové, nenápadně jsem pohár vylila k nějakému Pomoninu výpěstku příhodně stojícímu za mou židlí. Severusovi to asi neuniklo. Na chvíli v jeho tváři totiž vystřídalo nenávist k příchozímu zjizvenému chlapci lehké škubnutí koutku úst. Ten záchvěv byl ale naštěstí to jediné, co má akce vyvolala, nikdo si ničeho nevšiml.
Konverzace se znovu rozproudila. Rozhlížela jsem se po stole, jestli nenajdu něco tekutého, z čeho bych zároveň ale nedostala pupínky.
Severus ke mně přistrčil podnos s dýňovými paštičkami. Poslala jsem tu pomstu kuchaře dál a nadechla se, abych mu náležitě poděkovala.
Zachránil ho příchozí ředitel.
Něco nebylo v pořádku, protože se na jeho tváři rozléval podezřele spokojený výraz a jeho úsměv nezkysl ani při pohledu na barevnou úpravu sálu. Měla jsem z toho divný pocit. Ten nezmizel, ani když se naše slunce posadilo, obdařilo nás všechny svými paprsky, odsunulo ze svého dosahu tác s tuňákovými chlebíčky.
Sál opět utichl a stovky očí se na něj upřely.
Pocit v mém žaludku sílil.
Albus vesele ohlásil konec školního roku. Toto veselí jsem byla schopná sdílet, i když výhled na Ruperta, který mě zřejmě v nejbližší době čekal, o což se má matka jistě dávno postarala, mě k vytržení nepřiváděl. Nastalo zhodnocení bodového skóre. Zmijozel, Havraspár, Mrzimor, Nebelvír. Potter a jeho okruh byli opravdu přínosem.
Pro Zmijozel.
Severus vypadal stále spokojeněji. Pohodlně se opřel na židli a položil si ruce na kolena.
A pak to přišlo…
"… musíme ještě vzít v úvahu to, co se událo v posledních dnech," zazvonil Albusův hlas.
Severus křečovitě zaťal prsty do svých kolenou.
I zmijozelský stůl pochopil. I bez Sibyly věděli, že příští chvíle nepřinesou nic příjemného.
"Na poslední chvíli musím ještě rozdělit pár bodů."
Zcela automaticky jsem sevřela Severusovu ruku.
Konsternovaně koukal na Albuse a kladl si tutéž otázku, co já. Je tohle vůbec možný?
Padesát bodů Weasleymu. První facka do tváře spravedlnosti.
Tři koleje vybuchly nadšením.
Padesát bodů šavlozubé veverce. Severus začal drtit mou dlaň.
Šedesát bodů pro… Nejradši bych začala skřípat zubama.
Během pár vteřin srovnal skóre a vytáhl Nebelvír z propadliště dějin na výsluní vedle Zmijozelu.
Bláhový by ale byl ten, kdo by si myslel, že to tím skončilo.
Deset bodů pro Longbottoma zcela pohřbilo veškeré snahy Zmijozelu za celý rok a zašlapalo je do prachu.
Sál jásal.
Severus nasadil zcela kamennou tvář. Nebylo nic, co se dalo dělat. Byli jsme bezmocní. Pustil mou dlaň, tou dobou jsem ji už ani necítila a s vynuceným úsměvem pogratuloval Minervě. Však bylo k čemu. Slovy Brumbála - takovou partii Bradavice ještě neviděly.
Zhluboka se nadechl, vyhnul se očima svým zklamaným a poníženým svěřencům a zpříma se mi podíval do očí.
"Já ho snad jednou zabiju," sykl ledově.
Tu noc jsme strávili s jediným normálním Brumbálem v celém klanu. Seděli jsme s Aberforthem v krčmě a pomlouvali mu rodinu. Když se s námi nad ránem loučil, řekl nám něco, co jsme ani jeden nepochopili - prý si máme dávat pozor na sovy od Albuse…
Žádné komentáře:
Okomentovat