Smaragdově zelené oči se na nás usmály, v čemž je následovaly i dokonale vykrojené rty, za kterými zazářily dvě řady bělostných zubů.
"Vy jste tu kvůli mému kouzelnému já?" zeptal se ten anděl sametovým hlasem.
"Tolik si nefanděte," zahučel za mnou ledový hlas a vrátil mě do reality.
Proti všem předpokladům se žena neurazila, ani se nezamračila, nýbrž na své nádherné tváři vykouzlila líbezný úsměv, před kterým se musela všem podlomit kolena. (Podívala jsem se na Severuse - no, tak všem ne.)
"Ach, vy musíte být z Bradavic. Posílá vás profesor Brumbál, že ano?"
Vypadala pobaveně.
Severus zděšeně.
"Vy máte učit obranu proti černé magii?" mluvil pomalu, kladl důraz na každou slabiku a nevěřícně na ni zíral.
Neodpověděla hned, ale rozesmála se zvonivým smíchem.
"Věřte mi, že se školou jsem skončila ve chvíli, kdy jsem dostudovala, a nemám v úmyslu na tom cokoli měnit."
Ladným pohybem ruky nás vybídla, abychom ji následovali, a elegantní chůzí se vydala přes nádvoří. Dlouhé bílé šaty jednoduchého střihu nenechávaly nikoho na pochybách, že nejen tvář je na této ženě perfektní, a dlouhé vlnité zlaté vlasy ve mně vzbuzovaly nehezké záchvaty žárlivosti. Ano, pocit méněcennosti, to jsem teď opravdu potřebovala.
Bílé oblázky nám křupaly pod nohama a ve vzduchu se vznášela opojná vůně jasmínu, ačkoli ten již měl být dávno odkvetlý. Bělostný palác se před námi tyčil jako snové zjevení. Zatajila jsem dech, když jsem překročila jeho práh a ocitla se v přepychové vstupní hale. Nikdy jsem nenavštívila tak pohádkové místo. Od podlahy po strop vše ladilo, každý detail prozrazoval, že byl vybrán s největší pečlivostí. Zdejší majitel musel mít úžasný vkus (v Bradavicích bude dotyčný zřejmě dost trpět). A zřejmě ho nijak nesvazovaly obavy o prostředky.
Zvuky našich kroků se rozléhaly dlouhými chodbami. V duchu jsem si neustále opakovala "Nezírej!", ale ten povel nešlo při nejlepší vůli vyplnit.
Zavedla nás do rozkošného, načančaného salónku, kde nás hostitelka usadila. V okamžení se na stole objevilo občerstvení a pohárky s nápoji. S omluvou - a bez vysvětlení nás opustila. Pod oknem stojící harfa začala sama hrát. Po chvíli se k ní přidal i klavír. Napadlo mě, co mi to vlastně Rupert přinesl, jestli jsem se neotrávila a teď nejsem mrtvá. Pohled na zhrouceného Severuse, sedícího s hlavou v dlaních, v očích výraz Proč já? Proč VŽDYCKY já? mi ale vnutil na mysl otázku - Proč bych věčnost měla trávit zrovna s ním?
"Ať tu žije kdokoli," promluvil hrobovým hlasem, "dovedeš si ho představit v Bradavicích?"
Nebylo mi ale dáno odpovědět, protože dveře se opět otevřely a dovnitř vlétl zářivý úsměv následovaný kouzelníkem, jehož tvář nebylo možné neznat.
"Zdravím vás, Zlatoslav Lockhart, velice rád vás poznávám," vychrlil ze sebe uvítací věty a oběma nám srdečně stiskl ruce.
"Julia Marciana."
"Severus Snape."
Zarazil se při pohledu na Severuse. Konsternovaně přelétl očima jeho oděv. Na chvilku mu zmizel z tváře jeho úsměv. Hned se ale vzpamatoval, nasadil ho znovu a posadil se k nám.
Severus nevypadal, že by se s ním chtěl o čemkoli vybavovat, a já nemohla uvěřit, že tento slavný kouzelník má skutečně učit v Bradavicích. Téměř každá čarodějka touží po tom, že ho jednou alespoň potká - a já ho budu potkávat denně!
Jako by četl mé myšlenky, věnoval mi další úsměv.
Pochopila jsem, že konverzace je na mně…
Dívat se na Lockharta jako na svatej obrázek mi vydrželo asi čtvrt hodiny. Pak mi došlo, proč nás sem Brumbál vlastně poslal. S tím chlapem se nejen nedalo normálně mluvit, s ním se nedalo mluvit VŮBEC. Zlatoslav měl naprosto úžasnou schopnost slyšet a vidět jen to, co Zlatoslav uznal za vhodné. Co za vhodné neuznal, neexistovalo. Rozhovor s ním tvořily dva na sobě zcela nezávislé monology. Nakonec jsem rezignovala a nechala se unášet proudem jeho řeči. Zatímco jsem předstírala zájem o jeho zážitky a občas přikývla, nenápadně jsem si prohlížela portréty po stěnách. Většinou to byla portréty na téma usmívající se Zlatoslav a pyramidy, usmívající se Zlatoslav a psi, usmívající se Zlatoslav a kniha, usmívající se Zlatoslav za stolem, usmívající se Zlatoslav a…
"To je Valeria," doplnil mi mezeru. Zřejmě už jsem dlouho nekývla, že začal pátrat po důvodu, proč nedávám pozor. "Od jednoho umělce z Francie."
Takže anděl měl i jméno…
"Ten obraz mám moc rád. Povedl se. Vypadám tam moc dobře," zarazil se. "To já ostatně vždy. To víte, musím se snažit kvůli svým čtenářkám," skromně se usmál a pokrčil rameny.
"Samozřejmě," přitakala jsem.
"Sláva má i stinné stránky," podotkl zlatovlasý čaroděj a na zdůraznění svých slov se rozzářil.
Úplně jsem cítila, jak Severus fyzicky trpí.
"Ale po všech těch letech jsem se to naučil snášet."
"To je obdivuhodné."
"To ano. Je to vysilující, ale musím to podstoupit…" Následoval dlouhý chvalozpěv. Rupertovy pěstitelské úspěchy mi najednou nepřipadaly tak zlé. Pokračovala jsem v prohlídce. V celé místnosti byl jediný obraz, ze kterého se na mě neculil a nemrkal člověk, který se na mě culil i naživo. Vlastně to byla fotografie, nenápadná, barvy již trochu zahnědlé, a asi bych si jí ani nevšimla, kdyby nestála na stolku kousek ode mě. Mezi hromadou fotografií Zlatoslava se ztrácela. Byl na ní zachycen zvláštní pár. Mladá žena s dlouhými vlasy barvy myší srsti, jež jí spadaly hluboko pod ramena, seděla na židli a usmívala se trochu tajemně, trochu uličnicky, trochu trpce, trochu výsměšně. Z jejích očí na mě hledělo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Jako by se dívala přímo do mě, ale zároveň někam do jiného světa. Přeběhl mi z ní mráz po zádech. Přesto jsem se od ní nemohla odtrhnout. Něčím se mi zdála tolik povědomá, tolik známá… Muž, stojící těsně za jejími zády, měl ruce položené na jejích ramenou a vypadal, že ho s tímto světem pojí jen ona žena. Lockhartův vyrovnaný a melodický hlas mě uspával...
"Proč mě svět tak nenávidí?" zaúpěl Severus, když jsme opět stáli před vstupní branou, s Lockhartovou nejnovější knihou pod paží a se štosem podepsaných fotografií.
"Chceš na to odpověď?"
"Myslím, že teď se obejdu do konce prázdnin bez jakéhokoli lidského hlasu."
"Můžu na chvíli k tobě?"
Překvapeně zvedl obočí. "Neříkej, že se v tobě probudil zájem o letvary."
"Ne, ale usnul ve mně zájem o Ruperta."
"Myslel jsem, že jsi říkala, že se jmenuje Hubert."
"Jmenuje…" protáhla jsem a chytla ho za ruku, abychom se mohli přemístit.
Žádné komentáře:
Okomentovat