Byl krásný den, tenkrát…
Seděli na lavičce a mluvili.
Nepřetržitý proud slov, plynoucích poklidně jako hluboká řeka.
Slunce se jim opíralo do vlasů a kouzlilo v nich nové zářivé odstíny…
Usmíval se a ona sledovala drobnou jizvičku nad jeho rtem.
Jeho oči zářily štěstím a hladily ji na duši.
Jediná duše, dvě těla…
V jediném okamžiku.
A navěky.
Dnes vše halila tma.
Lavička byla dávno pryč.
Zdálo se to jako sen…
Možná to byl sen…
Oheň rudých vlasů divoce plápolal ve větru.
V přítomnosti stála Medúza - ale před jejíma očima žila minulost.
Nepomáhalo zavřít oči.
I za zavřenými víčky viděla jeho tvář. Viděla jeho oči… Usmívaly se na ni a naplňovaly ji klidem.
Klidem, který necítila od… Od doby, co…
Medúza sklonila hlavu.
Celé věky necítila emoce.
Celé věky byla prázdná.
Prý před smrtí proběhne člověku celý život.
Nebylo toho moc, co jí mohlo proběhnout před očima.
Tenkrát…
Na celou věčnost to potlačila.
Stala se někým jiným. Někým, kdo nemusel cítit, nemohl cítit…
Ale emoce nejdou zničit.
Nejdou pohřbít…
Plakala by… Kdyby mohla…
Chtěla je pustit ven, ale nemohla. Už dávno toho nebyla schopná.
Sžíraly její nitro.
Zavřela oči a viděla ho.
Pro něj zemřela.
Zbytečně.
Nešťastná Valeria…
Žádné komentáře:
Okomentovat